Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Fates Warning - The Spectre Within

Fates WarningThe Spectre Within

Michal Z13.9.2013
Zdroj: mp3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Druhé album Fates Warning ukazuje jistý posun od heavy metalové inspirace do vod power metalu a vytříbení hráčských schopností. K nalezení je i tenká žíla progresivních prvků. Leč album, stejně jako debut, do dnešních dnů zubu času neodolal, přestože nabízí zajímavější a svébytnější hudbu.

Kdo stojí chvíli opodál… dál netřeba citovati. Fates Warning se proto jali kouti kovový špalek, dokud má správnou teplotu a druhotinu „The Spectre Within“ své albové hierarchie vypalují do vzduchu rok po debutu. Lehký posun lze zaznamenat u zvuku, přesto patina osmdesátek je nesmytelná. Celkově je čistší a do popředí vystupuje i baskytara, jež byla na prvotině slušně ukrytá. Při výjezdech po čtyřech tlustých drátech každému uctívači NWOBHM naskočí Steve Harris. První paralela k faktu, že se stále kouká pod poklici vzorům, avšak netřeba se lekati dříve, než je zdrávo.

 

Velký vývojový posun zaznamenává samotná hudba, alespoň takový dojem může naskočit po vstřebání úvodní skladby. Power metal je stále dominantní, ale dech mu začíná poskrovnu docházet. Skladby bobtnají jako naše severomoravské dálnice, na ploše alba se to naštěstí projevuje v rozsáhlosti kompozic, které si zkusmo osahávají šestiminutové výpovědi. Fates Warning směle přilévají progresivní neotřelé ingredience, z kterých vzniká zajímavý pokrm, jehož chutě byly ve své době vcelku neotřelé. Ihned úvodní skladbu "Traveller In Time" lze označit za odrazový můstek pro příští léta a alba. Klávesy začínají dostávat kousek prostoru, rytmika se osměluje a odpoutává od zaběhnutých stylových klišé a prokousává si cestu kupředu. Kytary na debutu již prokázaly své kvality, nyní složily zkoušku dospělosti společně s vokalistou, který spoutal výškový ječivý vichr do snesitelnějších hladin, které lze přirovnat k mladým verzím Belladony a Dickinsona.

 

Po nadšení z úvodu alba však nadějnost materiálu s dalšími stopami začíná vyčpívat a kvalitativně sklouzávat k prvotině. Po prvotním jásání dochází k vystřízlivění z radosti; ne, zde se zlom kariéry Fates Warning ještě nekoná. Úkrok vzad od solidního novátorského úvodu alba k tuctovějšímu podání power metalu ve střením a cválavějším tempu je mrzutý, přestože skladby mají dobrý feeling, není to prostě ono, to, co by posluchače 100% zaujalo. To, čeho se posluchači dostalo měrou vrchovatou s debutem, tady znovu získává otevřený prostor. Bohužel to jsou obrovské kádě, z jejichž nálevu se loví britské inspirace, které dominují všem aspektům skladeb.

 

V druhé polovině alba se Fates Warning znovu snaží progresivně nadechnout v rozsáhlé kompozici „Pirates Of The Underground“, ale už se jen paběrkuje a skladba tápe a nakonec skončí u heavy power klišé. To je charakteristické pro závěrečné putování deskou, na kterém neshledávám nic obdivuhodného a následováníhodného. Kdo doputoval v řádcích až do tohoto bodu, stejně tak jako na konec alba, dostane bonbonek na takové to domácí rozjímání. Nahrát v roce 1985 dvanáctiminutovou power metalovou epickou suitu "Epitaph" si žádá hodně zdravého a skladatelského sebevědomí. Přestřelka epických ploch s vypjatými šponovkami a do toho potřebný příliv základních ingrediencí z kuchařky železné panny, dala vzniknout skutečnému skvostu dosavadní tvorby mladých Američanů. Výrazně uhrančivá a náladotvorná skladba, bohatá, rozmanitá. Jasný to doklad schopností hudebníků a příslib k věcem příštím. Hudebníci poslední skladbou dokázali, že mají na to jít vlastní cestou a zbytečně nedoutnat zaneseným kouřovodem, bez snahy přetvořit si hudební horizonty k obrazu svému. Objektivně se ještě jedná o snahu značně nevytříbenou, jíž z bot stále trčí nepůvodní sláma, ale začátky a průklesty neprobádaných stezek nebývají jednoduché.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky