Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na první pohled mě zaujal obal desky, který se letos hodně povedl a tak neurčitě slibuje, že by se na hudebním poli něco mohlo dít. Čekat převratné změny není na místě, to by se do kapely nejspíš musel vrátit bývalý pěvec Sylvain Houde, aby kapelu stáhl zpět do vod těžko pochopitelného, složitého, ale neopakovatelného materiálu. Naši současní Kataklysm jsou pevně usazeni v kraji melodické čitelnosti, předvídatelnosti a srozumitelného kamarádství.

Úvodní Guillotine mě rozsekala svým ďábelským rytmem a pravou deathovou řeží, které na ostrosti neubral ani nezbytně melodický refrén. Jestli to takhle půjde dál, budu nadšen. Realita až tak zlatá nebyla, ale jestli jsem u posledních nahrávek kapely reptal, tak tou letošní si u mě hodně vylepšili reputaci. Ze skladeb cítím důraz na technickou stránku věci, a tak si člověk užije zřetelně porcovaného rytmu, litanie motorových kytar i řadu melodií, které mi tento rok nezvedají mandle. Nedá se říct, že by došlo k radikálnímu příklonu ke složitějším strukturám, skladby zůstávají předvídatelné, ale zároveň dokáží překvapit zajímavým vývojem a kataklysmatickou energií.

Kombinace a variace jsou citlivě přidávaným aditivem, se kterým se šetří, ale tím víc potěší, když se blýskne komplikovanější materiál. Pravým srdcem nahrávky zůstává obligátní a nenáročně melodický death metal se zpěvem, kterému by v nejsilnějších momentech slušel mnohem tvrdší materiál. Maurizio, jak je jeho zvykem, balancuje na pomezí deathového a blackového zpěvu. V krákoravém projevu mě irituje, zato v hlubinách kanální jímky vyniká jeho šťavnatý a vydatný styl. Meditations předkládá typické vypalovačky, na jaké jsme od kapely zvyklí. Tvrdé sloky následuje melodický refrén, který stahuje bod varu na snesitelnou úroveň. Tedy chvíli hukot, potom zdánlivý návrat k normálnosti. Často je to skoro hřích, když se divoce rozjetá mašina musí každou chvíli přibržďovat a vyfunět v předepsaném odpočinku.

Nefalšovanou radostí je se zaposlouchat do kytarových vazeb, které si pohrávají s rytmem, vyvádí vražedné riffy a tvrdě táhnou mašinu k cíli. Outsider, Guilotine a další mají energii roztancovat mrtvolu. Tyhle tvrdé, krutě hoblované party jako stvořené pro divoký mejdan v kotli, jsou čirou radostí a zhmotněním významu slova Kataklysm. Jejich pravým opakem jsou skladby jako třeba In Limbic Resonance, která je prototypem toho, co mi na Kataklysm vadí. Tedy tuctová krmě pro masy, která neurazí, ale ani by nikomu nechyběla, kdyby na albu nebyla. 

Meditations bude v diskografii Kataklysm jednou z řady desek a bude čekat na svého obdivovatele, který ji vyzdvihne nad ostatní. U mě zabodovala určitě víc než ty předchozí a rozhodně ji nehodlám nechat upadnout v zapomnění.  Symptatickým faktem zůstává, že Kataklysm nikdy nehráli na vatu a jejich desky mají rozumnou délku. Aktuálních 38 minut je tak akorát, aby si člověk užil a nenudil se.