Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

O Faustian by jeden mohl říct, že se jedná o boční projekt členů Werewolves, Psycroptic, Acercocke, Mortician, atd. A nebylo by to lživým oznámením. Na druhou stranu Všichni tři muzikanti těch kapel, nejen společných, ve kterých trýzní své nástroje, je tolik, že bychom se mohli zamotat. S trochou ohledání je zřejmé, že zatímco třeba takoví Werewolves hrají podobnou muziku jako Faustian, ale tam kde první zmínění dávají přednost deathu a grindu, tam Faustian jsou více poznamenaní blackem.

Parable of the Sewer je dlouhohrajícím debutem. První bylo ovšem skvělé a více tradičním blackem ovoněným EP We Come as Angels. Parable of the Sewer opouští tohle teritorium a více se otevírají různým vlivům. Někde jsem narazil na prvky industriálu, jinde na thrashovou řezavost. Ani deathu se Faustian tentokrát nebojí. Album je surové, agresivní, ale také silně atmosférické. Byť bez jejich síly a okultní hloubky, je Parable of the Sewer místy ne nepodobné dílu Thy Darkened Shade. Tohle berte samozřejmě s hodně velkou rezervou. Faustian jsou na hony vzdálení duchovním dálavám. Jsou více primitivní a zaměření na agresi.

Ač v dnešní době není časté, aby si kapela vytvořila vlastní tvář, Faustian se to tak nějak daří. Jejich black metal není podobný ani starým školám, ani těm moderním. Jdou si po svém. To, co vytvořili ve svých ostatních kapelách, na Parable of the Sewer plně úročí. Blast beaty mistra Haleyho jsou vskutku rychlé a neodbytné. Jsou nebývale sofistikované, velice pestré a plné přechodů či dobré práce s činely. Bicí party pracují pro dramatizaci skladby. Umí vyklidit pole a stát se takřka neviditelnými. Což platí pro kytary, basu i hlasové klokotání a křičení. Sam Bean se zde věnuje pouze svému hlasu a činí tak výtečně. Hraje si s hlasivkami, a zdá se, že nemá hranice. Ne, že by oplýval kdoví jakým rozsahem a možnostmi, ale jeho vnitřní démoni dodávají jeho výrazu vskutku širé pole různých kreací. Kytary samozřejmě na sebe strhávají největší pozornost. Nečekejte sólové exhibice, vyhrávky a sólová preludia. Přičemž Wilcockova hra s ničím nekulhá v pestrosti za ostatními.

Skladby jsou neklidné, harmonické a melodické, ale nikdy ne příjemně či dokonce líbivě. Vše uhání v jakémsi víru uprostřed chaosu, aby nakonec vybuchlo v extázi. Faustian ve svém díle dávají důraz na agresivní výbuchy, nebojí se melodických vstupů, obsáhnout prostředí vrstevnatou atmosférou a jejich největší devizou je muzikantská vyzrálost a kompoziční ničím kontrolované vize. Jsou primitivní, umí být i zvláštním způsobem vznešení. Kašlou na tradice, raději se od nich odpíchnou, než by na ně plivali. Této poněkud ojedinělé vizi odpovídá produkce. Je jasná, konkrétní… Je také ostrá, kytary jsou jedovaté, zvuk prostorový, špinavý. Nic není jen na oko. Pánové mají jasnou představu a jdou si za ní hlava nehlava. Nenabízí pouhou temnotu. Je všudypřítomná, ale okatě dominantní.

Faustian je novým projektem známých muzikantů, kterým není nic svaté. Netouží přepsat dějiny, dělají si všechno po svém. Výsledkem je agresivní atmosférická forma plná vášně, primitivnosti a částečně i duchovních přesahů.