Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ke „Kjůrům“ jsem přišel až s veleslavným majstrštychem „Wish“. Všechny ty klipy, v rádiu pečený vařený „Friday I'm love“ mi tak neskutečně lezly krkem, ale nešlo tomu uniknout. Sám coby metalista jsem podobnými úlety opovrhoval (heh), ale sblížení s divnými lidmi (a jednou slečnou) mi svět The Cure ukázal v absolutně odlišném světě. Potom už byla cesta ke spolku kolem Roberta Smithe rychlá. „Faith“, „Pornography“, „Kiss Me, Kiss Me, Kiss Me“, atd. No a hlavně „Disintegration“! Dlouhé vlasy natupírovat a oči namalovat!

Po optimistickém, nebo rádoby optimistickém období vygradovaném na „Kiss Me“ vyšlo jedno z nejsmutnějších alb (nejen) z dílny kultovních novoromantiků The Cure. Původně mělo vyjít jako Smithova sólová zpověď, ale nakonec vše proběhlo pod hlavičkou domovské kapely. Návrat ke gotickému hávu z dob „Pornography“, ke smutnému soundu i textům tenkrát způsobilo vícero faktorů. Jak problémy v týmu, konec mladosti ústřední postavy The Cure (tenkrát třicítka znamenala počátek stáří), tak prohlubování úniků z reality. Ať už formou vnitřních depresí, tak podpůrných berliček s hezkým nájezdem, ale o to horším dojezdem. Sice se nejedná o sólový projekt, ale díky osobnímu nádechu všech textů se v desce našlo statisíce posluchačů a dodnes jeho síla neutuchá. Album sklidilo spoustu ocenění, což muselo tenkrát být pro Roberta i vydavatele Fiction Records velké překvapení. Dle jejich slov čekali propadák právě pro příliš osobní materiál. Nu, člověk míní... Každopádně to bylo jedno z posledních opravdu velkých gotických alb. Pak už následoval jen postupný sjezd do nikam. Až na výjimky samozřejmě.

Prázdné místo uprostřed rozlehlé planety bez lidí, jen kameny, moře a vítr. Ten se změní ve vír, odnášející zapomenuté strachy a noční můry zpět do vašeho vědomí. Znovu prožíváte hrůzu z divné ulice a je vám taaak ouzko, že se skrčíte a rukama si obejmete celou hruď tak pevně, jak jen to jde. Ani nedýcháte, jen se bojíte. Řešit dávný rozpor mezi fans skupiny, zda jsou The Cure gotiky či ne, nehodlám. Chci se rýpat ve staré ráně a pořádně ji osolit. Robertova zpověď o svém rozpadu promlouvala k mému tehdejšímu dospívajícímu tápání a mezi ty pláče umírající nevěsty či ztraceného ráje krásně pasovala.

Délka bezmála osmdesát minut s dvanácti skladbami, rozprostírající se na své ploše velice pozvolna v minimalistickém hávu není snadný oříšek pro fanouška poněkud přístupnějšího předchůdce („Kiss Me“ každopádně není špatný a mám tu desku rád). Co na velikosti plochy může ztratit, ihned získá nádhernými melodiemi, kterými se The Cure vrývají krvavou stopou pod kůži emocionálního masochisty. „Plainsong“ je výsostný začátek tesklivé cesty. Zvonečky a mohutné synťáky rozezní všechny city ve vaší duši a vy čekáte, kdy se přidá nějaký zpěv, který trochu zklidní rozjitřené pocity. Robert Smith si ale dává na čas. Jeho nástup rozechvěného ukňouraného hlasu na klidu ale nepřidá. Pod nánosem kláves slyšíte geniální basu Simona Gallupa, která má vedoucí úlohu, všechny ty rozvíjející se kytary jedna přes druhou, pomalé bicí, které ovšem při vší strnulosti zůstávají barevně hravé. Kupodivu i recept, ve kterém postupně přidávají nástroje do hry, nenudí, zůstává velice funkční. Úvod „Pictures of You“ překoná co do tlaku vášnivé bolesti, to na melodiích, vpisujících se do vás navždy. Drásavý text plný poezie při každém dešti na podzim zní mojí myslí...

„ ...Remembering - You fallen into my arms, Crying for the death of your heart. You were stone white, to delicate. Lost in the cold.You were always so lost in the dark. Remembering - You how you used to be, slow drowned...“

Ech, nebudu se přece rozepisovat o každé písni. Zamilovaný „Lovesong“, hitovka „Lullaby“ či strašidelně výpravná „Fascination Street“ jsou evergreeny a zejména „Lullaby“ zná každý. To silné a nesmrtelné začíná pro mě b-stranou alba „Motlitbou za déšť“. Nepříjemně jedovatý text o destrukci vztahu, stagnaci a neschopnosti se rozejít doprovází černé melodie, které se mohou zdát na první dojem šedivé a kdesi schované. Časem vyplavou na povrch tak podmanivě, že je nedostane z hlavy ani psycholog. Frustrace a tísnivý smutek pak rozevře svůj chřtán naplno v mé nejoblíbenější „The Same Deep Water as You“. Pokaždé když slyším začátek sloky „Kiss me goodbye pushing out before i sleep, can't you see i try swimming the same deep...“, roztřese se mi brada i teď, kdy jsem víceméně okoralý jako týden starý chleba. Slyšíte déšť, který po motlitbě přišel, ale evidentně nepřináší žádné vysvobození. „ ... I will kiss you i will kiss you i will kiss you, forever on nights like, this i will kiss you i will, kiss you and we shall be together...“. Titulní věc „Disintegration“ pak pokračuje v líčení konce a rozbití vztahu. Je neúprosně škodolibý a cynický. Píseň je svižnější, plná basy. Po baladičce pak nakonec přijde uklidňující „Untitled“, ve kterém se vlastně ani neví, co se chtělo říct. Raději vše zůstane zapomenuto, aby bolest nehlodala znovu a znovu.

„Disintegration“ byla a navždy zůstane nejen autorova zpověď, ale klenot napříč žánry, mající vliv na nejednu generaci. Z každého tónu na všechny stříká strany obrovské fluidum. S nikým si The Cure nespletete. Bohužel se ani samotné skupině nepodařilo nesmrtelnost „Disintegration“ překonat. Ano, s „Wish“ se proslavili po celém světě, jejich písně si tehdy zpívala kdejaká holčička na dětské diskotéce. Skladby zde představovaly The Cure ve vrcholné podobě, ale to se jaksi rozcházelo s pocitem nepochopení v osmdesátých letech, kdy Robert rozčarován ohlasy médií i fanoušků, trucovitě hledal cestu trnitější, uzavřenější. Vzhledem k radostně optimistické náladě dalších alb je ale jasné, že se Robert Smith nakonec dokázal vyrovnat s nepochopením a vrátit se k chytlavosti a optimismu singlů z osmdesátek. Tím se pak zejména v devadesátých letech dostali na výsluní mezi největší hvězdy. V současné době je jejich existence závislá na koncertní aktivitě a vydávání deluxe reedicí nejslavnějších alb s „Disintegration“ k výročí ke pětadvaceti letům v čele. Sám Robert Smith s k otázce vydávání nebo nevydávání nových desek vyjádřil, že vše, co chtěl a mohl říct, už řekl dávno a jestli bude kdy nějaký nový počin, zatím neví. A já jsem mu za to vděčný. Nerad bych se dočkal nějaké parodie na jednu z mých nejmilovanějších kapel.