Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jak už psal náš šéf, Jirka D, při psaní recenzí někdy začíná u nuly a pak přemýšlí, proč tomu dát víc a jindy na to jde z druhé strany. Já byl přesvědčený, že v případě peruánských Fervent Hate a jejich druhé desky Tales of Hate, Lust and Chaos začnu taky u nuly. Ptáte se proč? Jihoamerická variace na osvědčený švédský model, který kdysi pomáhal definovat Tomas Skogsberg ve svém Sunlight Studiu, nemůže přece dopadnout dobře. A víte co? Tales of Hate, Lust and Chaos nedopadlo vůbec špatně. Zvlášť když za mix a mastering není odpovědný nikdo menší než samotný Dan Swanö.

Fervent Hate vznikli v roce 2008, ale debut vydali až o pět let později. Po sérii demíček jsou zpět s novou deskou, která představuje prvotřídní šupec, tak jak ho kdysi definovali Dismember, At the Gates, Grave a Entombed. Už je jasno, o co jde, že jo? Sranda je, že přes jasné retro a okopčení všeho možného, je Tales of Hate, Lust and Chaos deskou jak víno. Nic dýchavičného a upoceného nečekejte. Písničky na albu se nesou převážně ve středním (rytmicky pestrém) tempu, s tím, že bubeník Jean umí i pěkně zahlomozit a takzvaně do bubnu pořádně prásknout. Dá se říct, že jejich přínos je větší než poslední desky takových Centinex atd. Viz fraška kolem Entombed, respektive A.D. Ani Demonical na posledním albu nebyli tak dobří, jako tito peruánští smrťáci. Řekl bych, že jsem kacíř!

Na Tales of Hate, Lust and Chaos najdete deset dobrých skladeb, které jsou doslova nasáklé hitovými nápady a ohnivou energií. Kluci se nebojí do chrastícího randálu narvat i příjemné melodie, aniž by klouzali po hraně podbízivosti. Zůstávají stále v mantinelech syrového death metalu. Při poslechu této desky jsem si vzpomněl i na parádní fošnu „Club Mondo Bizarre“ For Members Only kdysi vynikajících Pungent Stench. Líbí se mi totiž, jak dobře umí Fervent Hate do deathového hoblování narvat i chytlavý rock´n´roll a přitom nevyměknout. Je jasné, že do bizarní zvířeckosti Pungent Stench mají Fervent Hate daleko. Ostatně oni vsadili na odlišnou muziku prostou rebelie. V poslední Disinfection Aid, i přes severský zvuk, jako bych slyšel Gorefest v období Chapter 13. Myslím, že jsem vyjmenoval docela široké spektrum devadesátkového deathu, který místy vlastně ani death už nebyl. Ale Fervent Hate tohle spektrum obsáhli a death hrají pořád.

Kytarový tandem Emilio a Gocha své nástroje výtečně ovládá. Jejich sóla a vyhrávky se báječně doplňují. Když jeden drhne kila, druhý se ujme sólových partů. Pak si to vymění, a občas se rozjedou oba. Zpívající basák Kanu se s basou nepouští do žádného dobrodružství, ale myslím, že v takovém stylu dnes už nikdo progresi nečeká. O to lepší je Kanu vokalistou. Svým příjemně zabarveným hlubokým growlem vcelku srozumitelně zpívá (ano, zpívá – neřve) v pestrých liniích.

Při pitvání promo nahrávek často vím, že se k desce už nikdy nedostanu, protože takových desek jsou statisíce. U Tales of Hate, Lust and Chaos ale s klidným svědomím můžu říct, že s k ní čas od času vrátím rád. Nesmírně mě baví, byť musím album odsoudit pro nulovou originalitu a přínos scéně jako takové. Jako letitý fanouš dobrého deathu si peruánský randál Tales of Hate, Lust and Chaos užívám nadmíru.