Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tahle banda, která příští rok oslaví deset let ve službě, pochopila, že zkombinovat melodie s urputným a sviňským deathmetalem je skoro jistá cesta k úspěchu.  A že v jejich případě nejde o levnou variaci pro náctileté gangstery s klidným svědomím garantuji. V drážkách alba jsem nenašel ani odraz falešné masky, za kterou by se mohl schovat kalkul nebo jízda na vlně módy. Coby mucholapka je tohle album naprosto impotentní. Jeho kouzlo očaruje oldchool vyznavače poctivé tesařiny se všemi kazy a suky ve dřevě. Z toho plyne, že se nedají vystopovat žádné moderní, v těchto místech zbytečné prvky, kterými by kapela chtěla dohonit rychlík času. Je příjemné vědět, že některé věci zůstávají takové jaké jsou.

Brutally Deceased jsou konzervativní, na dřeň stylu sahající řemeslníci, kteří pracují s tradičním materiálem. K jeho zkrocení stačí mozolnaté ruce, kvalitní vercajk a výsledkem je přirozeně znějící, našlapaná muzika. Pokud se ptáme po inspiraci, tak ta v jejich případě stále vane ze severu, konkrétně z míst, kde drnčí tabulky v oknech. Když ještě napovím drandivě rozvolněný zvuk kytar, tak si Švédsko vybaví asi každý. Na tomhle se tedy nic nezměnilo. Rozdováděné, jaksi neupravené struny běsní v nakypěných tónech líbivých melodií, které dokáží nebývale nabýt na objemu. Kdyby hrozilo a stává se to, že se nějaká skladba posluchačům až nebezpečně podbízí, situaci zachraňuje zvuk, který ji přiměřeně „zkazí“ a vrátí do vyjeté brázdy. Škrabopis, který kapela přijala za svůj, dohromady s častými činely šustí jako sběrna igelitu napadená vichrem. Tento hlučný kabát stahuje dokonalost, po které nikdo netouží, ke dnu.

Ve smíchané mase zvuků je kostra skladby slušně rozeznatelná a od základů se dbá na příjemný a melodický účinek. Střídavě nahoru a dolů se tóny rychle střídají za bratrské výpomoci bubnů, které solidárně drží krok. Nad základním motivem vynikají výrazná kytarová sóla, která přinášejí punc  hravosti a takovou lehkou notu. V těch nejmelodičtějších úsecích jsou z toho dost cítit staří In Flames, kteří dokázali hudbu odlehčit, vymalovat krásnou freskou a zároveň nepadnou do osidel plytkosti. Nejde říct, že je to slepá cesta, protože v kombinaci s tou špinavější formou vzniká celkem příjemný kontrast. Co může vyvolat drobné rozpaky, jsou místa, kde se k sobě srdnatě tulí zdvojené kytary a začne to zavánět jako klasický, naondulovaný metal. Naštěstí jde o řídká setkání třetího druhu.  

Satanic Corpse, stejně jako předchozí alba, moc originality nepřináší. Po Brutally Deceased to myslím ani nikdo nechce. To, že je baví luštit oblíbené vzory je jejich volba, a škarohlídi je můžou brát jako určitou formu revivalu švédského deathu u nás. Mně to neva, složitosti po nich nežádám a zvu si je pro chvíle nenáročného výplachu dutin.