Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Měl jsem vždycky dojem, že v životě je třeba hledat jistoty, ale teprve poznáním, že jistoty jsou jen zeď, kterou si kolem sebe člověk staví a brání tak sám v sobě ve výhledu, začíná skutečná cesta poznání. Někdy trnitá, pravda. Kdyby mi někdo před ještě nedlouhým časem sdělil, že budu poslouchat Fionu Apple, odpověděl bych mu otázkou: „kdo to je?“. A stále neznaje lepší odpověď, poslouchám.

Rovněž docházím k tomu, že obsah slova „prostý“ není hoden našeho opovržení, ale maximálně možné úcty. Tahle deska je totiž prostá (ano, vím, opakuju se) – zpěv, piano, hromada ruchů, malých úloh malých i větších nástrojů a něco bubnů – přesto je v ní velká síla, vetknutá mezi noty (dá-li se tento příměr použít v analogii s řádky literárního díla) a naši úctu si nepochybně zaslouží. Původně jsem chtěl mluvit o novince, ale teď se dívám, že vyšla 16. června loňského roku. Utíká to a trochu se toho děsím.

Možná bych měl vysvětlit onu sílu, o které píšu výše a přiznám se, že se trochu obávám neobratnosti svých slov a s lehkým mrazením vzpomínám na školní lavice a trapné pokusy vysvětlit to, co „tím chtěl básník říci“. Ano, tato deska je poezie, poezie osobní a niterná, poezie upřímná a oslovující. Fiona vypráví, svůj výraz v toku alba proměňuje, hraje si a prožívá své vlastní příběhy, jejichž hloubek nejsou schopen docenit, ale i to málo, co mi je dáno, mi stačí. Nelze totiž vědět, co tím ten či onen chtěl říct. Lze jen cítit nestrojenost a opravdovost sdělení, které je v případě tohoto hudebního díla navíc podtrženo skutečným a naturálním zvukem a s tím se nesetkávám často.

U aktuální desky Fiony Apple jsem se zřekl textů a měl bych správně napsat jejich obsahu. Nebyla v tom ani lenost, ani nedostatek času, ale jakýsi pocit či nutkání nechat tyto dveře zavřené. A možná touha si v době, kdy je možné dohledat vše, vyzkoušet situaci, kdy si namísto opisování výsledku nějakého internetového slovníku nechám prostor pouze pro své pocity z toho, jak na mě deska působí. A je pak zvláštní zážitek pozorovat, jak ve mě Fionino sdělení rezonuje těžko popsatelným chvěním a současně vytvářením jakéhosi vnitřního klidu. A tato rezonance, toto hledání a následné shledání dvou elementů, které se doplní a vytvoří celek, je přesně to, co v hudbě hledám; ostatní je vedlejší a co hůř, je to svým způsobem klam. A nejen v hudbě, funguje to obecně a je potřeba to vědět.

Tahle deska je prostě skvělá a vedle většiny laciných produktů mi dává naději, že stále je možné hledat a nacházet díla tvořená z čiré touhy po vyjádření se, s potřebnou dávkou umění. Umění je od slova „umět“ a Fiona Apple opravdu umí.

P.S.: Celý název desky je "The Idler Wheel Is Wiser Than the Driver of the Screw and Whipping Cords Will Serve You More Than Ropes Will Ever Do".