Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ani desáté album italských groove depresáků Forgotten Tomb, které má představovat nový začátek, není v porovnání se starší produkcí ničím výjimečné. Stále se rochní v bažině nic moc nálad a šlapavého tempa. Bohužel i Nihilistic Estrangement přes svoji kratší stopáž nabízí pramálo opravdu chytlavých míst. Rád bych řekl, že je to dáno stylovým zaměřením a že fans zasmušilého ranku ocení nové dílo Forgotten Tomb krapet radostněji. Já se však v zadumaně zčernalých melodiích rád rochním, ale Nihilistic Estrangement se mi pod kůži nijak zvlášť nedostává.

Abych přece jen nezačal až tak záporně, přiznám recenzovanému albu mnohem chytlavější a zábavnější melodické motivy, než jakými oplývala například předchozí We Owe You Nothing. Ta byla opravdu špatná. Slabinou, která nové album shazuje podstatně níž než by muselo, jsou do zblbnutí opakující se riffy. Vzorem pro mé tvrzení může být hned první Active Shooter. Uměle natahovaná skladba by zřejmě nebyla nic moc, ani kdyby byla zkrácena na půlku, ale se svými takřka devíti minutami uspí posluchače, ať už je nadopovaný čím chce. Jejím protipólem je naopak nejchytlavější a zároveň nejpřímočařejší hitovka District³. Ta se mi vlastně i trochu líbí. Určitě z celé desky nejvíc a možná i celé diskografie Forgotten Tomb. Ona není špatná ani titulní věc. Zejména její úvod lahodí mému uchu docela dost. I díky natahovaným pěveckým linkám se jedná na poměry Forgotten Tomb hit. Velká škoda, že takových skladeb není na novince víc. Za překvapující lze označit také závěrečnou vypalovačku RBMK. Konečně něco pro fans melodického blacku. Bohužel i tato položka trpí nemocí nepoměru v počtu nápadů a přepálené stopáže, takže v půlce začne písnička fest nudit.

Z blacku, ze kterého Forgotten Tomb kdysi vzešli, zůstal přítomný pouze hlas jak rašple. Dokonce ani toho doomu v aktuální tvorbě moc nezůstalo. Jeho odkazy pokaždé jistou skladbu dokonale zvelebí. Držet se těchto nálad déle, bezesporu to celku dosti prospěje. Jak vidno, kapela se tentokrát vymanila z black/doomu a své umělecké směřování namířila do post-metalových vod. Všechno, co doposud dokázala vytvořit, proměnila do ospalého soundu s nekonečnými repeticemi. Forgotten Tomb se evidentně našli. Mají vlastní tvář, kterou si na rozdíl od svých posledních desek s nikým nespletete. Někomu jejich muzika sedne, jinému ne. Jak jednoduché…