Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Německý black metal má specifickou tvář. Jeho rysy mi však sedí, takže není důvodu bránit se přijetí nového alba kapely Imperium Dekadenz, která to už na tomto kolbišti táhne lehce přes deset let. Letošek zasvětili novému albu, které dostalo název Dis Manibvs a nese pořadové číslo pět.

Imperium Dekadenz svůj black metal vždycky mířili k atmosféričtějším cílům. Aktuální dílo proto není výjimkou a kolébá se na vlně jemného podkresu kláves. Tento nástroj dodává skladbám vzdušnější náladu a zároveň i trochu zádumčivější charakter. Nepoužívá se zběsile, ale spíš jen skutečně někde v pozadí ohlazuje hrany. Pilířem jsou totiž kytary a jejich majestátní melodie. Skoro by se chtělo říct, že tihle chlapíci hrají spíše melodický black, ovšem příslušnost k divočinám jim rovněž není cizí. Vesměs ale deska pulzuje v povzbudivém duchu, na sklíčenost a nemocnou auru tu máme jiné fachmany. Ne že by deska působila nějak obzvláště vesele, spíš jde o pocit jisté příjemnosti a dobrého rozmaru. Takový slušný black metal by se dalo říci.

Ano, slušný black metal zní prapodivně, ale nic trefnějšího mi aktuálně na mysl neskáče. Vemte si fakt, že při prvním poslechu vás deska prostě dostane. Uznáte její silné stránky, kterými jsou jednoznačně dobře rozpracované kompozice, perfektní kytary, chytlavé melodie a neopomenete si rýpnout do nelibosti zbytku. Já bych upřímně vyškrtl celý track číslo osm, tedy skladbu Somnia, která představuje jakési intermezzo. Pravda je taková, že ještě jedna spojnice v obdobném duchu se najde v pátém kousku Pantheon Spells, jenže forma Somnia mi vůbec neštymuje ke zbytku desky. Slyšíme v ní především akustickou kytaru hrající melancholickou melodii. Samo o sobě nejde o nic špatného, ale do kontextu alba mi to prostě nesedí. Naštěstí je následující skladba natolik svižná, že rozhozené dojmy jsou v tu ránu pryč. Podobných zákoutí naštěstí není mnoho, takže zbytek nahrávky je akorátně konzistentní.

Vedle toho se mi líbí pestrost, kterou jednotlivé písně nabízejí. V hromadném celku působí všechny uceleným dojmem, což je vlastně naprosto v pořádku, však proto tvoří jedno album. Ovšem pohlédneme-li na songy jednotlivě, začínají vybíhat drobné nuance, které se od sebe vzájemně odlišují. Vcelku samozřejmá věc, která by měla být jistotou každé desky, ale všichni víme své, že ano. Tak třeba zcela poslední song Seikilos je výrazně pomalejší a táhlejší. Při jeho poslechu se mi vždycky vybaví pocit, který mám naučený od Rotting Christ. To tam prostě je. Co mi například sedlo zcela nejvíce, je hned třetí kus Still I Rise, který má vše, co od podobně laděného black metalu chci. Výrazná melodie, šikovný spád a umně rozložená kompozice zaručující pozornost po celou dobu.

Ve výsledku není album Dis Manibvs nějakým trhákem, který by usazoval posluchače na zadek. Jde prostě jen o upřímnou nahrávku. Velice slušnou, funkční a povznášející. Poslech něčeho takového potěší. Cením si její nápaditosti a schopnosti kombinovat svižné divočení s atmosféričtějšími prvky. Zkrátka a dobře, lepší než lepší průměr.