Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Zkusil jsem na wikipedii spočítat všechny řadovky Fu Manchu a s touhle aktuální jsem došel akorát k tuctu, což by mohlo zavdat příčinu ke skloňování tohoto slova a konstatování faktu, že nic nového se opět nekoná. To by mohlo. Psal jsem to už v recenzi na Gigantoid a není třeba na tom měnit nic ani tentokrát, resp. nic na tom nemění pouze a jen kapela sama, která se drží svého jistého a na nějaké posuny s jedinou výjimkou hází bobek. Je to špatně? Ani bych neřekl, Fu Manchu mám prostě rád tak, jak jsou. A oni to ví.

Onou výjimkou a svým způsobem zajímavým a dost netradičním řešením je rozdělení desky prostřední ultra-kompozicí Il Mostro Atomico, která svým hracím časem téměř devatenácti minut představuje něco, co tu ještě nebylo. Asi je mi úplně jedno, že v roli hosta se v ní objevuje Alex Lifeson (Rush), spíš zatím nedokážu najít odpověď na otázku, zda Fu Manchu mají dostatečný kapitál napsat takhle dlouhý song a jestli trochu nepřestřelili. Abychom si rozuměli - pro mě těžiště jejich tvorby představuje průměrně krátká pohoda desek typu California Crossing (2001) a podobně dlouhý, z větší části navíc čistě instrumentální fuzz rockový opus zanechává otázky. Především v závěrečné třetině pak několikrát nastupuje i pocit jakéhosi vyčerpání, ať už na straně interpreta, tak na straně posluchače. Je to námět do pranice.

Tři skladby před tímto příkopem jsou rychlovky - úderky do tří minut s jasným rukopisem kapely, ničím nepřekvapující, snad lehce vyprahlým koncem titulní věci. Dvojka Don’t Panic se svými dvěma minutami je přesně ten typ skladby, na které Fu Manchu mají patent a její drajv je příjemnou vzpruhou kdykoliv a kdekoliv. Potud pohoda.

O středním opusu už tu byla řeč, zkusil jsem ho znovu, opět se někde chytám a opět mi občas přijde, že si Fu Manchu ukrajují větší krajíc, než jaký dokáží sníst. S následnou trojicí skladeb je to jak na houpačce pokud jde o tempo, s nímž si kapela zahrává jak kočka s myší. Pomalejší a občas snad až ospalé pasáže se převalují jak zafoukané prachem, unaveným pohledem sledují časomíru a snaží se ji posunout kamsi vpřed. Slower Than Light i Nowhere Left To Hide zkouší trpělivost posluchače a představují Fu Manchu v rozjímavějším rozpoložení, s důrazem na zajímavější instrumentaci, ale bez náležitého drajvu. Především druhá jmenovaná je výzva, kterou lze snadno prospat, ale už obtížně vyloženě užít.

V přiložených promo-materiálech se píše něco o nové kapitole těchto fuzz rockových pionýrů, což se vždycky snadněji napíše, než potom realizuje. Po pravdě s výjimkou oné dlouhatánské skladby, navíc s trochu rozpačitými dojmy, nová deska nepřináší nového nic, naopak mi po řádném počtu poslechů přijde o něco unavenější, než jak se zdála při prvním osahávání. Fu Manchu nám trochu stárnou, což je přirozené a pochopitelné, jen je někdy složitější si to přiznat.