Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

O kapele Rocky Mountain Oysters jsme na Echoes už psali, konkrétně v roce 2016, kdy tenhle rockový kvartet z Hodonína vydal svou druhou desku Coursed In Death Valley. Tehdy jsme docela chválili a podle všeho to vypadá tak, že ani letos tomu nebude jinak - sestava vydržela, slušný hard-rockový duch rovněž a deska Back to Black Soil (víc by se mi líbilo „soul“) většinou docela slušně šlape. Proč se na ní název kapely píše se „z“ na konci namísto „s“ jako kdekoliv jinde (facebook, bandcamp, starší desky...), nevím, a asi je mi to jedno.

V souvislosti s tím by se slušelo zmínit tu věc, že album vyšlo jako pálený CD-R nosič s potiskem, vložený do 6-panelového, docela měkkého digipaku, kterému pro porozumění se světem stačí pouze černá a bílá barva. Což v důsledku není úplně hloupé. Na první pohled je sice jasné, že kdo kreslil toho titulního smrťáka, v životě neměl v ruce kosu, protože jinak by takovou blbost nenakreslil. Oproti předchozímu albu pak chybí texty a jejich vysvětlivky, takže namísto přehnaného velkého čtení z minula si tentokrát nepřečtete skoro nic.

Back to Black Soil má slabých sedmatřicet minut a je to naprosto akorát. Kapela až na pár výjimek typu úvodního intra Pikogramm či mezihry Astral Hearse servíruje slušně šlapající hard rock, který neoplývá kdovíjakou originalitou a inovátorstvím (co taky v tomto stylu vymýšlet), ale sází na poctivé, energické a posluchačsky vstřícné řemeslo. Úplně stejně jako minule. Je naprosto jasné, že cílová skupina fanoušků bude třicet až čtyřicet plus a klidně i víc. Máničky ze 70. let spojte se!

Druhým vyjadřovacím jazykem desky je psychedelický rock, ale je to jazyk podružný, k němuž se přistupuje pouze omezeně a dle mého názoru i méně zdařile. Jde spíš o volnější pasáže, v nichž kapela lehce přešlapuje a jakoby promýšlí, kam se vydat dál - typicky v Flood (Is Rising), případně skladba Requiem On Pork Dur (part one). V těchto momentech mi přílišné zasnění nedovoluje ani zvuk desky, hodně boostrovaný, natlakovaný a slyšitelně ořezaný. Jeho nastavení mi přijde logičtější právě u rychlejších, hard-rockových skladeb, protože u nich podtrhuje jejich živelnějšího ducha, ale v případě psychedelie bych si představoval zvuk vzdušnější, prostorový, a takový ani zdaleka není (a rozhození kytar do sterea to nezachrání).

Za sebe přiznávám, že desku Back to Black Soil si maximálně užívám v jejich svižnějších momentech, tedy ve skladbách jako J3 Hexadecimal Key Generator s baskytarou jako rašple nebo Requiem On Pork Dur (part two), kdy kapela šlape jako slušná hard-rocková mašina. Podobně nemám problém ani tehdy, když se prohrabou blues-rockové archivy a album začne svého posluchače příjemně houpat (Boanerges). Zvuková koule bez špetky prostoru sice ve sluchátkách nic neusnadňuje, ale i tak mám pocit, že dobrá hudba se nad nepřívětivým zvukem prosazuje. Album jako celek funguje docela sebejistě, i když ne vždy naprosto přesvědčivě, a je z něj cítit notná dávka staromileckého, poctivého přístupu. Zhruba tam je třeba hledat jeho největší klady.