Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Fu Manchu jsou z mého pohledu kapela, kterou je snadné mít rád, ale zatěžko milovat. Hromada desek, kvalita slušná ale taková, která ze židle nikoho nesrazí. Což samozřejmě nebrání užít si každou novou desku a stejně tak to není na závadu při pasování sebe samého do role fanouška. Jen je potřeba mít na paměti všechny limity a slabiny. Ne snad proto, aby jsme se do nich strefovali, ale z prostého důvodu pevné půdy pod nohama, která umožňuje mít rád kapelu (či kohokoliv jiného) i s jeho neduhy a rozmary. Což je možná víc než bezmezný a samozřejmě slepý obdiv.

Úvodní slova určitě nemají být obhajobou slabé desky, ať už z důvodu, že nemám potřebou cokoliv obhajovat, nebo prostě proto, že „Gigantoind“ určitě není slabou deskou. Dvojice skladeb „Dimension Shifter“ a „Invaders on My Back“ jsou naopak skvělé otvíráky alba, které přesně zapadají do víc jak dvacetileté tradice Fu Manchu, a které vás chytnou, ať už jste stálí zákazníci nebo nově příchozí. Odporovat zlým jazykům, tvrdícím něco v tom smyslu, že z podobných (až stejných) surovin Fu Manchu vaří už hezkých pár let, je v podstatě zbytečné, mají pravdu.  Kvarteto vedené Scottem Hillem progresivní ambice nemá, jemu stačí pár hitových skladeb, rychlé auto s ženskou na kapotě, slunce nad hlavou a kousek pouště za domem.

Z úvodních dvou skladeb (a to včetně pro někoho možná nezajímavého, pro jiného naopak nápaditého závěru první z nich) by se mohlo zdát, že Fu Manchu jsou nazpět v plné síle, ale další vývoj událostí na nahrávce prvotní nadšení nahlodává. Ať už „Anxiety Reducer“, „Mutant“ a hlavně pak závěr desky představují místa, ze kterých je cítit nedokončená hudební myšlenka, nedotažený nápad, místa, která díky vloženým instrumentálním pasážím narušují spád alba. To, co bylo tak příjemné v závěru „Dimension Shifter“, dále na albu nefunguje a z posledních minut „The Last Question“ mám dojem pouhého získávání času k dobru.

Vedle těchto hlušších míst album nabízí standardní stoner rock ctící dobré jméno kapely („No Warning“ nebo „Triplanetary“), i když i tady lze – především u první jmenované – nabýt dojmu střílení slepou municí kamsi do větru. Snad nejlepší skladba se ukrývá v druhé polovině alba, přiměřeně dlouhá a co do výrazu a použitých postupů dosti komplexní věc. Jde samozřejmě o „Evolution Machine“, která pojí jak přímočaré pasáže, tak chvilky instrumentální meditace do jednoho slušivého celku.

Ve výsledku album „Gigantoid“ nijak nepřekvapuje, k nalezení jsou skladby silnější i slabší, fajnšmekři můžou studovat množství použitých kytarových efektů nebo malé, ale sympatické snažení hlasitosti na úkor vyšší dynamiky oproti předchozí desce, což obzvláště vynikne při navazujícím poslechu. Nahrávka nepatří k nejlepším v diskografii kapely a už vůbec ne k převratným albům, navíc po prvotním „wau“ efektu postupem času ztrácí na síle a řadí se k žánrovkám, kterých je všude hodně. Tím se obloukem vracím k úvodu, protože i tuto desku lze pokládat za sympatickou a lze si ji bez problémů užít. Jen s vědomím jejích hranic.