Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Postcards From Arkham - Øakvyl

Postcards From ArkhamØakvyl

Jirka D.29.12.2019
Zdroj: CD v 4-panelovém digipaku (# MGR-24364) // promo od vydavatele
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82 // PC / Beyerdynamic DT 770 PRO 250 ohm
VERDIKT: Páté album Postcards From Arkham si nemůže vybrat, jak přesně by chtělo znít a působí naprosto chaoticky.

Schválně jsem si procházel články o Postcards From Arkham u nás na Echoes a kromě dvou recenzí na alba ÆØN5 (2015) a Spirit (2018) jsem dohledal ještě dřevní rozhovor z roku 2012. Není toho čtení málo, ostatně dnešní recenze je třetí do mariáše, což z celkem pěti desek kapely je docela slušné skóre. Z těchto počtů jaksi přirozeně nemusí vyplývat vůbec nic, ale současně z toho může plynout to, že nás směřování této severomoravské kapely docela zajímá. Minimálně za sebe můžu napsat, že jsem svého času slyšel asi všechno, co pod hlavičkou PFA vyšlo. Netvrdím, že se mi to líbilo, a taky netvrdím, že se na tom tentokrát něco změnilo.

 

V úvodním odstavci jsem záměrně použil slovo „kapela“ a trochu zorientovaným čtenářům muselo dojít, že projekt tvořený Markem Pytlikem prošel vývojem a stala se z něj regulérní kapela. Tedy aspoň to tak vypadá, za budoucí vývoj neručím. Nicméně nové album, jehož název opět odolává standardní české klávesnici, je kromě hostů podepsáno celkem čtveřicí muzikantů a jestli je to na něm znát, posuďte sami. Za mě lze při dnešních studiových možnostech a zvyklostech vymyslet cokoliv a pokud kapela nenahrává živě, je úplně jedno, jestli jednotlivé nástroje nahraje jeden šikovný člověk nebo celá fotbalová jedenáctka pěkně jeden po druhém. Při poslechu nepoznáte vůbec nic.

 

Postcards From Arkham band

 

Když už jsem nakousl to nahrávání, slušelo by se dodat, že kromě domácího Markova studia se nahrávalo GM Studio Martina Roženka, a že pak to všechno putovalo do studia Fascination Street do Švédska, kde byl Jensem Borgenem spáchán mastering. Kapela mluví o splněném snu (počítám dost drahém snu) a osobně k tomu dodám jen to, že pokud patříte k fanouškům přirozeného a vzdušného zvuku, masterům tohoto člověka se obloukem vyhněte. Jeho natlakovaný a naprosto unavující zvuk, kterým zkazil desky dost slavným kapelám napříč metalovou scénou, je jednoznačně poznatelný, a pokud to jde, je lépe se mu vyvarovat. Nechme ale mastering masteringem, protože za a) mastering není hlavním problémem této desky (je to mix a píšu o něm níže) a za b) příznivce digitální moderny nadchne nejen práce Jense Borgena obecně, ale asi i zvuk této nahrávky, což každému přeju a osobně budu dál poslouchat něco jiného. Pokud byste snad měli pochybnosti, co to tady píšu, doporučuju si pustit druhou nebo třetí skladbu, hodně zesílit a zaposlouchat se. Třeba do bicích.

 

Album Øakvyl začíná intrem a je to intro z kategorie dlouhých (téměř čtyři minuty) a těch, které mají ambice ukončit poslech desky předčasně. Doporučuju zkrátit, přeskočit, zařadit jako bonus na konec alba, prostě udělat cokoliv, co neodradí posluchače hned zkraje. Následujících devět skladeb (včetně jedné mezihry) je pro mě tak trochu záhada. Především z toho pohledu, že o PFA se všude mluví jako o post-rocku, dokonce i v promo materiálech se píše, že nový počin je tak jako obvykle post-rockovým klenotem a ctí všechny zásadní pravidla žánru. Ano i s tou hrubkou, opsal jsem to doslovně. Možná mám o post-rocku nějakou špatně zafixovanou představu, ale s mým pojetím žánru, které jsem si dlouhé roky budoval s kapelami typu MONO, Explosions in the Sky, Sigur Rós, Long Distance Calling, 65daysofstatic, sleepmakeswaves, GY!BE, Mogwai, Maserati, ISIS, Rusian Circles ... no prostě je jich hodně, tak s tímto pojetím nemá tahle nahrávka společného skoro nic. A pokud ano, tak to rozhodně nejsou zásadní pravidla žánru, ale spíš něco jako podobnost, využití určitých blízkých postupů a podobně. Jakože já s tím nemám problém, ale proč si to nepřiznat a netvrdit něco, co je úplně mimo?

 

Øakvyl digipak CD

 

Bez ohledu na žánr je ale tohle album strašně těžce poslouchatelné, pokud si pod příjemným poslechem představíte něco, co zcela přirozeně plyne a nenutí vás to se každou chvíli přeladit na úplně jinou frekvenci. Je to zmatek motivů, zmatek přístupů, zmatek pokusů v různých fázích dotaženosti. Docela dlouho jsem přemýšlel, jak shrnout dojmy z desky (a docela dlouho jsem ji poslouchal, pořád mi to nedalo) a nakonec to nesepíšu jinak než v několika bodech, které snad osvětlí to, proč se do Øakvyl nedokážu zaposlouchat:

 

  • albu chybí pořádný zpěvák. Buďto se na něm šeptá (mnohem víc, než bych považoval za zdravou míru), nebo se na něm mluví, nebo hraje bez zpěvu, čistě instrumentálně. Zpěv se vyskytuje jen občas a nemá sílu ani charisma. Všechny hlasové polohy dohromady působí zmatečně a nemůžu se zbavit pocitu, že album buďto mělo být naprosto instrumentální, nebo mělo být pořádně nazpíváno někým, kdo umí zpívat.
  • skladby neustále mění rytmus a tempo. Tohle je pro mě asi největší problém, proč se do desky nedokážu zaposlouchat. Kdykoliv se mi něco začne líbit, nějaký motiv, pasáž, kdykoliv si říkám, že tohle je prostě ono, nastane změna. Skladby mi přijdou jako zamotaný slepenec nejrůznějších pasáží a pokusů, které někdo dával dohromady při nějaké zkoušce, zapsal si je a pak se mu to všechno nějak pomíchalo.
  • s tím souvisí i rozpětí mezi lehkými a intenzivními pasážemi, které je obrovské (velkou roli v aranžmá hrají klávesy a samply), ale které postrádá logický vývoj. Jsou kapely, které dokáží gradovat skladbu deset minut a déle, všechno poctivě budují a nabalují a když pak přijde finále, víte naprosto jasně, proč tomu tak je a že to nemohlo být jinak. Tady se vzlétá a padá neskutečně rychle, bez jakékoliv logiky a návaznosti. Chvíli posloucháte šeptanou akustickou kytarovku, chvíli post-black ve stylu FEN, pak jakýsi pokus o metalovou modernu plnou elektroniky, chvíli metalovou melodiku / gotiku, jakou svého času dělali Dark the Suns (All Ends in Silence, 2009), chvíli to zavane ze symfo-metalových výšin (Erich Zann Syndrome). Je to neskutečný chaos.
  • a chaotický je i mix, který nevím, kdo dělal, ale není dobře. Klávesy, samply a vokály těžce přebíjí zbytek nástrojů, konkurovat jim dokážou jen kytary, a to jen někde. Rytmická sekce je nezdravě upozaděná, bicí v intenzivních pasážích připomínají plácání klackem do stanové celty. Samply jsou naproti tomu mohutné a namísto budování atmosféry dost ruší. A hlavně napříč deskou není mix konzistentní, mění se, různé nástroje různě vystupují a zase se ztrácí (sledujte kopák v Lost Home). Zcela obecně bych řekl, že řemeslně-zvukařsky je deska slabá (myslím tím fázi před masteringem), ať už jde o zmíněný mix nebo třeba totální fiasko (fade-out) skladby Against Binding Gravity.

 

Jako ukázku toho, o čem tady píšu, zkuste za prvé skladbu Mutual Distortion jako příklad problému (nejen, ale hlavně) s tempem a rytmem

 

 

a za druhé skladbu Erich Zann Syndrome jako příklad slepence neskutečného počtu zcela protichůdných pasáží (zkuste si je spočítat):

 

 

Když o tom tak přemýšlím, docházím k závěru, že album Øakvyl by chtělo být všechno najednou. A když to zobecním, všechno najednou by chtěli být Postcards From Arkham. Nic není problém, melodický metal připomínající klávesami naočkovanou gotiku konce milénia, prog metal / djent, post-black, epická kytarovka i lehká náladovka, symfo metal... všechno tohle lze, ale je potřeba si vybrat. Tahle deska plácá jedno přes druhé, přičemž každé jako osamocený kousek funguje docela dobře, ale všechno dohromady je zoufalý zmatek. Za mě je to špatně.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky