Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dobrého doomu je jako šafránu, toho pohřebního ještě míň, o zlém ani nemluvě. Francouzští zkázozhoubci Funeralium patří do všech třech škatulí a nikam zároveň. Nikdy nepřinášeli svým posluchačům příjemné zákusky na talíři, ale letos se rozhodli naservírovat to nejhorší, čeho je zlá banda z Paříže schopná. Přes devadesát minut surrealistické bolesti snese jen kovaný masochista nebo bloudivý poeta, co rád hledá pod nánosy bahna a zmaru cosi ukryté a nebojí se přitom ztratit dlouhý čas možnou marností…

Znalci čtyřskladbová sbírka trvající hodinu a půl nepřijde ničím výjimečná, jak s ohledem na diskografii Funeralium, tak kultovních děl ještě kultovnějších pojmů. Stylově jsme dílo Of Throes and Blight jakžtakž zařadili, musí být však dopředu jasné, že o žánrové čistotě nemůže být řeč. Vyjadřovací jazyk Pařížanů je v rámci ortodoxního přístupu bohatý ber kde ber. Základem stále zůstává tvrdý, valivý a nesmírně pochmurný metal. Ten se následně přelévá do černých barev i do smrtící děsivosti.

Asi každému příčetnému jedinci naskočí husí kůže při pohledu na front cover. Přesně tak možná skončíte, nedáte-li si pozor a necháte sebou cloumat při poslechu zhoubné sbírky dekadentně vyšinutých umělců. Tento obrázek může být zároveň zbytečně jasný s možností varování slabých.

Všechny čtyři kompozice jsou stavěné minimalisticky, tedy jednoduše až je to někdy příliš. Střídají se zde pasáže, které sotva uslyšíte, s těmi bouřlivými v celé své studené kráse. Vokalista vám nepomůže, proto se na něj příliš nespoléhejte. Je stejně pochybný jako zbytek osazenstva. Marquis skučí, vrčí, pláče, řve, bručí… ponořen do děsivých traumat a bolestí. Přitom nepůsobí nijak zlomeně. Naopak, svým chladem a jakousi posměšnou zlobou nutí vnímavého k pozvolnému ústupu. Zde romantice pšenka nepokvete.

Po katarzi první skladby může někomu připadnout Spit at My Face se svojí deathovou aurou paradoxně jako živá voda, po které se ze země nezvedne. Psychedelické vrzání v blackové krutosti funguje vskutku pranýřovitě. Závěrečné zrychlení opláchne zemdlenou duši práskavým bičem. Jestli se někdo těšil, že bude desetiminutová Vermin mezi půlhodinovými fláky vzpruhou, je na omylu. Pokud tedy nejste maniaci, co se kochají bolestí. Pak je tato skladba těžkou pohodičkou a přípravou na závěrečnou tryznu Vanishing Once and for All. Zde se vše vrací do smolných kolejí, ale kupodivu se silnou melodickou linkou na začátku skladby. Ta se ovšem láme do pohřebácké práchniviny, kterou vychutná maximálně zemský červ, pátrající po chutném soustu bez jakéhokoliv patosu, vzpomínek a slz dojetí. Ty zde nenajdete.

Psal jsem na začátku, že je skladba písní minimalistická. Každá minuta má své opodstatnění. Stále se něco děje. Někdy čekáte dlouho předlouho, aby skladba mohla pokračovat dle vašich představ, jindy ji doslova brzdíte, jak se vám točí hlava. Bicí jsou pomalé a někdy ještě pomalejší. Krásně stylově tlučou prásk… nic… nic… nic… ... prásk, ale kopáky tepou… Slastně matoucí. Kytary se plahočí a přitom se proplétají jako nitky nervů v hlavě umělcově.

Jednoduše řečeno, Funeralium nahráli výsostné dílo, co vám nedá nic zadarmo, jak už jsem myslím tvrdil. Tím, že si Of Throes and Blight bezelstně užívám, prozrazuji, že jsem na stejné negativní vlně jako Funeralium a jejich ospalé zlo ve mně promlouvá drtivou nevolí…