Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Galvanist - The Silence Between Stars

GalvanistThe Silence Between Stars

Sorgh1.7.2026
Zdroj: bandcamp
Posloucháno na: PC, mobil
VERDIKT: Jedním slovem doom, rozvitější popis už by obsahoval další přísady, které z této desky dělají zajímavý objekt k prozkoumání.

Jestli se chceme bavit o experimentálním metalu, Galvanist jsou jednou z cest k pochopení této nejasně definované odnože. Experimentální je často spíš nadnesený termín, pod kterým si lze představit kakofonie těžko pochopitelných zvuků a rytmů. Třeba to ani v tomto případě není zdaleka tak novátorské, jak se zpočátku zdálo, každopádně jde u Galvanist o tvorbu s neobvyklými postupy, které jsou nicméně pochopitelné a rozsévající hudební radost.

 

Mohlo by se říct, že tu máme další variaci na spojování žánrů, které k sobě mají blízko. Galvanist už na debutním albu Connection inklinovali k temnotě, depresivní maskara skladeb se rodila z doomových vod a délka skladeb ji nechala zvolna růst k naprosté zkáze. Nesmělé kontakty jiných žánrových sfér nebyly pro album zásadní, ale už zde hlodal ten pomyslný červ nenechavec.


Aktuální deska The Silence Between Stars, která vyšla v máji, svůj rodný měsíc zcela ignoruje a hněte jej do tvaru takového, dejme tomu, listopadu. Opět silný doomový hlas, ale už zde dochází ke střetům odlišných žánrů. Doom metal ztratil mandát k nekontrolovanému panování, jeho místo zabrala agresivnější forma vyjádření, která saje beneli z více směrů. Určitě je zde death a pak také silný vliv post a sludge metalu, to posluchač pocítí jen co dohraje intro a rozezní se Atrophy. Vynikající věc, ve které jsou parádní přechody mezi různými tématy. Kdybych chtěl někomu přiblížit jak The Silence Between Stars zní, opakovaně by mě napadla podobnost s The Ocean. Někde vůbec, ale někde hodně. Album syčí tlakem a kde se pnutí nedá vydržet, je řešením vyřvat všechno ven. Nálada tak nemá daleko k hysterii a tento vpravdě děsivý stav je často cítit i ze samotné hry. 

 

 

 

Nejde jen o jednu náladu, která by definovala skladbu. Mísení pocitů od žalu ke smíření, nebo nasranost přetavená do flegmatické vydechlosti, jsou částečkami jedné kompozice. Jednoduché, pochmurné motivy střídají složitější pasáže plné experimentálního nadšení. Rocková hravost, uvolněné kytarové preludování nebo megatěžké rifování. Je to málo nebo moc? Jak se to všechno potkává? Desetiminutová Dreich dává odpověď. Z pochmurného, pomalejšího začátku se rozjede nervní a rychlá vypalovačka s těžkými riffy ala Cult Of Luna. I když kytary drhnou podzemní ligu, dočkáme se pěkného sóla. V Hauntology zase slyšíme složitost melodických struktur, které se mění jako počasí. Daří se tu subtilní atmosféře dávající skladbě punc jedinečnosti. Je to pět (nepočítám úvodní intro) intenzivních fláků, které nejsou lehké ke strávení. Převažujícím dojmem je nervní tlak za očnicemi, ale hlubší mozkové struktury si vrní blahem z divných rezonancí.

 

Tolik tedy experimentální doom/death Galvanist, který by šlo titulovat i jako post – sludge metal, klidně experimentální nebo progresivní. The Silence Between Stars není všední nahrávka, ale s jejími sloučeninami jsme se už setkali. Galvanist to jen zpřeházeli a zabalili do jiného papíru. Takový dárek si nechám líbit.  


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky