Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

S novou desku Will Haven se opět objevuje známé černobílé logo „parental advisory explicit content“ a člověku hned tak nějak líp na duši. Jakoby se vrátil do druhé půle devadesátek a zhruba deseti následujících let, kdy americká scéna MTV metalu zažívala boom a kdy toto logo jaksi pudově přitahovalo a zaručovalo zajímavý obsah. Will Haven jsou pohrobci přesně této doby, s jednou přetržkou (2002 - 2005) nadále fungující a na rozdíl mnoha svých kolegů ani o píď neuhýbající z toho, jak hráli na začátku. Oproti nim to ale měli snazší - nehráli módně (žádný cosi jako nu-metal) a tak je změny módy nezajímaly.

Novou desku Muerte tentokrát neprovází změny v sestavě (dobře) a navíc se připojují hned dvě zajímavá jména v roli hostů - zpívající Mike Scheidt z YOB a pak Stephen Carpenter z Deftones, který se podílel na posledním songu El Sol (taky dobře). Tyhle dvě hostovačky jsou na desce dost slyšet a minimálně v případě hodně rozezpívaného Scheidta se celkem nabízí otázka, jestli jeho role není už někde za hranou. Nejde o to, že by zpíval špatně (naopak), jde o to, že projev WH byl vždycky řev a se zpěvem to moc co dělat nemělo, takže teď najednou to působí ... tak nějak divně. Vlastně při každém dalším poslechu (a páchám jich poslední dobou hodně) mi se začátkem skladby No Escape vždycky trochu cukne v koutku a v jejím průběhu si musím zvykat. Jednou to přijde.

To role Carpentera je naopak bez pochyb výtečná a ve spolupráci s ním složená skladba El Sol patří k vrcholům nahrávky. Svou atmosférou, dobře využitou repeticí a zdánlivou jednoduchostí, která všechno důležité trochu schovává a dávkuje postupně. El Sol je nejdelší song na albu a jako jeho finále to nemohlo dopadnout lépe.

Muerte je španělsky smrt a pokud to nějak souvisí s obsahem desky, nevím o tom. Co album nabízí? Řekl bych WH standard plus tentokrát ještě hodně navíc. A klidně napíšu, že od dob WHVN (1999) jde o nejlepší nahrávku Will Haven, kteří tentokrát znějí ještě extrémněji a současně si asi nejlíp v historii hrají s celkovou atmosférou desky. Ano, je v tom elektronika, není násilná, ale je silná a místy skvěle dominující. Druhým faktorem jsou potom kytary, které makají neuvěřitelně nápaditě a vadí snad jen to, že místy trochu okatě opisují od Deftones. Vliv Stephena Carpentera je znát i takhle nepřímo, nebudu tvrdit opak.

Muerte je taky hrubá rašple na pomezí žánrů, takže na své si přijdou jak fanoušci zemitého metalu, tak příznivci hardcorové scény, z níž si WH nabírají sice menší, ale i tak hodně slyšitelné porce. V případě této kapely v tom není nic nového, stejně jako není nové to, že k jejich muzice vede trnitá cesta plná louží a výmolů. WH nejsou harmoničtí, silně euforické finále skladby 43 je sice výborné, ale v kontextu desky spíše výjimečné. Disharmonie, nervní bicí, podladěné kytary, frenetický řev - to jsou prodejní hesla a je pravda, že v regále supermarketu je nenajdete.

Jsem rád, že Will Haven jsou zpět. Jsem hlavně rád, že jsou zpět s výbornou deskou, kterou jsem od nich v podstatě ani nečekal. Opět a tak jako vždy stojí mimo hlavní proud, který je vůbec nezajímá, opět to s jejich muzikou není snadné, ale opět je fajn zážitek si ji poslechnout. To nám to jaro pěkně začíná.