Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
God Dethroned - Passiondale

God DethronedPassiondale

Bhut10.7.2012
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Bitevní pole je nasáklé krví, těla se povalují v bahně jak roztrhnutý pytlík s těstovinami. Náhle vysvitne sluníčko, které vnukne nostalgickou myšlenku. Zároveň dodá sebevědomí do dalšího útoku. Beru do rukou poslední munici a vrhám se do nepřátelských zákopů. God Dethroned a jejich Passiondale mi hrají na cestu.

Dnes již nefungující deathblacková drtička God Dethroned se nám roku 2009 připomenula albem Passiondale. Dílo to mocné a drtící svou válečnou silou a především podtextem. Ono vesměs každé album z dílny těchto Nizozemců nebylo k zahození. Mrkněme se trošku zpět do válečného období.

Předně si osvětlíme význam celého díla Passiondale. Tento počin jest koncepčním albem o bitvě o Passchendaele. Tato bitva se uskutečnila roku 1917. Passchendaele je malé belgické město, které se účastnilo jedné z nejvýznamnějších bitev první světové války - bitvy o Ypres. Cílem bylo získat moc nad vesnicí, proto se jí někdy také říká „Bitva o Passchendaele“. Teprve až v prosinci, tedy téměř ke konci první světové války, byla německá vojska poražena. Vskutku záživné a originální téma pro tvoření metalového alba. 

 

Cílem alba je likvidovat a ničit. Na stranu druhou je úkolem posluchače zaujmout a nenudit. Ano, povedlo se, ptáte-li se. Passiondale od samého začátku jede zběsilé tempo, až se to začíná trošku přejídat. V ten okamžik kapela vytasí svou skrytou zbraň – klávesy a celou situaci odlehčí a odnese jinam (Poison Fog). Na tempu se zvolní a jedinec stižený nudou je tak od ní vysvobozen. Po načerpání sil se vše vrací do zajetých kolejí a zase se běsní a drtí. Na jednu stranu trochu kolovrátek, na stranu druhou umně podaný a melodicky vyzrálý. Deathová šílenost je kořeněna a dochucována blackovými postupy a kytarovým nábojem. Nejlépe však kapele sluší středně rychlé pasáže, které kazí snad jen podivný zvuk bicích (PassiondaleBehind Enemy Lines). Na bicích se mi nějak nelíbí ty kopáky, které znějí nějak nepřirozeně - nervózně. Škoda, jinak se jedná o nejlepší momenty alba. Kapela se ráda navrací k drtivým pasážím, ale umí je pěkně proložit odlehčenější hrou, ba co více – čistým zpěvem (No Survivors). Do toho všeho umějí God Dethroned vetknout melodické linky, které celou skladbu krásně oživí (No Man’s Land, Fallen Empires). Na závěr celé bitvy už přidají jen parádní instrumentální kus, který majestátně zakončuje celé dílo (Artifacts Of The Great War). 

 

Celé to však prolétlo jak kulka hlavou. Během těch pár chvil se před očima promítla dobrá i špatná období celého života. Chmurná i veselá, neopakovatelná a distancovatelná. Necelých čtyřicet minut je sice tak akorát, ale vměstnat do tohoto krátkého úseku koncepční dílo s takovouto předlohou by snad šlo i lépe. Ale i tak dokázali God Dethroned udělat parádní klasické dílo, které je ihned poznat. Otcovství jest nepopiratelné. Jen ten zvuk to svým způsobem mrví – celé je to takové placaté, nezapamatovatelné. Posluchač musí bedlivě střežit uši, aby mu některé detaily neunikly a nebyl ochuzen o celkový snad lepší zážitek. Kapela snad nikdy nenatočila nic špatného, takže de facto ani není s čím porovnávat. Každé album má své mouchy a své trumfy. Avšak přesto je cosi spojuje, je to zřejmě celková vizáž a kompozice hudby této smečky. Nikdo Vám nemusí napovídat, co že to posloucháte, abyste bezpečně poznali, o kterou bandu se to vlastně jedná.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky