Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
God Is An Astronaut - Epitaph

God Is An AstronautEpitaph

Symptom31.7.2020
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Creative GigaWorks T40 / Beyerdynamic DT 770 PRO 32 Ohm
VERDIKT: Albu, inspirovanému smrtí, post-rocková fazóna sluší a kapela ze sebe dokázala dostat slušný materiál s dynamickými zvraty, ale…

Jakkoli nemám pochybnosti o zdatnosti kapely jako takové, schopnost zasáhnout všechny nadále zůstává výsostnou výsadou smrti. Do říše bez času a prostoru mě již osmá řadová deska Epitaph (2018) zavedla, prakticky vzato, jen skladbou Mortal Coil. Ta je výkladní skříní nahrávky a také vzorem, kde by to zbývajícím skladbám slušelo nejlépe. I tak přinášejí post-rockeři God Is An Astronaut ze své irské domoviny zdařilou setbu instrumentální rockové hudby.

 

K nové porci hudby přistupuji bez předsudků, jako nepopsaný list papíru. S kapelou jsem před dávnými lety měl neúspěšnou, dnes už zapomenutou zkušenost a od té doby nic. Trio předcházejí zvěsti o legendách a matadorech žánru, a aniž bych chtěl význam zasloužilých členů scény jakkoli snižovat, slyším sice dobře udělané, ale ne více než lehce nadprůměrné dílo. S hudbou je totiž ten problém, že v rámci každého žánru lze dosáhnout mistrovství, přičemž ne každý ho uslyší a patřičně ocení…

 

Pojďme si říct, že již zmíněná dvojka Mortal Coil by mohla mít dobrý zásah a nejširší rozkročení mezi posluchači napříč žánry. Má atmosféru, důraz, tempo a v celkové stopáži 45 minut je pro mě tím nejatraktivnějším. V úvodní a zároveň titulní skladbě Epitaph představí God Is An Astronaut celou paletu svého post-rockového repertoáru v odstínech od standardního brnkání až po přísnější zvuk elektrické kytary, nechybí ani ambientní poloha a vkusné hrátky s elektronikou.

 

Ambient a zvukomalba obecně jsou zde celkem téma. Album je z větší části laděné do klidné kulisy k rozjímání nad pomíjivostí všeho. Rozmanitost přitom nehledejte na straně nástrojů, ale spíše v množství zhudebněných nálad, kterých je tu dostatek pro všechny. Melancholickou touhu po něčem vzdáleném vyjadřuje pátá Komerobi a svádí při tom boj mezi elegancí minimalismu a malým množství nápadů na velké ploše. Sedmička Oisín pracuje s podobným, ale lépe vyfutrovaným scénářem, a jestli má k něčemu blízko, jsou to Sigur Rós. Šestá Medea nejprve promlouvá řečí atmosférické hudby, linoucí se zpoza mlhoviny halící nekonečno, jejíž závoj v druhé polovině rozetne erupce zkreslených kytar. Winter Dusk/Awakening má své chvíle "pro" ve formě dobrých nápadů a "proti" za jejich nedotažení. Působí tak trochu jako dlouhé intro svižné čtyřky Seance Room.

 

Obálka desky z pera francouzského hudebníka a grafika, Fursyho Teyssiera, dobře vystihuje téma desky, kterým je tragická smrt bratrance hlavních protagonistů, dvojčat Nielse a Torstena, ve věku pouhých sedmi let. Apelativní motiv vykreslující duši zemřelého na "druhé straně" sice nápadně připomíná práci pro Alcest, ale takových bran bylo, je a ještě bude hodně.

 

Je to především dlouhá chvíle, která při poslechu vzniká a může nudit. Příznivci kytarového ambientu ve stylu amerických Hammock zaplesají, matematiky zamrzí nedostatek energických pasáží a pokud jde o kytarové vzrušení tvrdšího ražení, tak s tím se šetřilo asi nejvíce. Pochopitelně, že je ve hře zamyšlení nad dlouhodobým vývojem kapely a potřebou zpracovat dané téma tímto konkrétním způsobem. Proč by ne, anomálie v diskografii jsou koneckonců vítaným zpestřením a nemám problém uvěřit, že tohle šlo zevnitř.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Corvus / 11.8.19 10:54

Tohle je skutečně zářez do letitých, nevyvětraných koutů mozkových záhybů. Sice mi táhne na 40, ale na své začátky s dřevní podobou black metalu nedám dopustit. Dodnes obdivuji, kam se celá black metalová scéna dokázala posunout (Emperor, Enslaved, Ulver, Satyricon atd. a jejich vývoj v čase a všichni jejich následovníci), ale ten neopakovatelný pocit, atmosféra, spjatost s přírodou, rebelie, vnitřní kruh a všechny ty misantropií a legendami opředené legendy... to je pro mě jednoduše zhmotnění black metalu v nejkrystaličtější podobě, který se už nikdy nebude opakovat. Počátek '90 let a má fascinace veškerou severskou produkcí mě natolik pohltila a prosákla mnou, že se do smrti nezbavým až nábožené úcty k této formě black metalu. Dodnes kupuji vše, na co sáhne Fenriz a Nocturno a ať už jsou to MARDUK nebo IMMORTAL, nenechám si z jejich produkce nic ujít. Nicméně ten prasácký zvuk a opravdovost, ta čiší pouze z ranné tvorby. Možná primitivnější, ale o to skutečnější. Ať to zní jako sebevětší klišé. Nemám rád, když se black metal dnešní doby snaží vrátit do oněch časů a a priory se například vyrobí opravdu hnusný obal nahrávky, schválně se ve studiu zkurví zvuk jak je to jen možné a všechno to zní jako z hajzlu. Vyznívá to trapně, samoúčelně a především to v kontextu dnešní doby působí celé směšně. Pořád nevím, zda třeba takový Blackosh v současné době se vším tím "udělám si amatérský obal v malování ve windows, kde splácám ty nejhorší možné kliparty stažené z googlu", je fajn nebo je to prostě jen trapné... Stejně tak zvuk, uměle zprasený, aby to bylo jako že "true". Podle mého názoru nelze opakovat unikátní konec '80 a začátek '90 let na poli black metalu. Zdá se, že jediná opravdu pravověrná cesta je způsob, jakým to dělá ČERNÝ KOV. Za mě klobouk dolů a při tůrách přírodou a při focení brouků se nechám unášet tímto dílem. Díky, pánové za to mrazení!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky