Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Hned od počátku je těžké se ubránit energii, která z desky sálá. Je vtíravá a zneklidňující způsobem, který vylučuje unavené zívání. Album se nenechá jen naprázdno propustit mezi prsty a vyžaduje vaši plnou spolupráci. Tomu napomáhá řada nevšedně sestavených prvků. Za převažující dojem bych označil nervozitu, která pramení z velmi dramatické stavby alba. Neveselo, rozmrzelý hlas a zatěžkanost nástrojů vybízí ke zneklidňujícím myšlenkám. Divoké dítě svým čistým zrakem vidí pod peřiny a může odhalit mnohé nekalosti, ne jen tichou poluci zanedbaného otce. To je zneklidňující fakt, na který by měl myslet každý, kdo nemá úplně čisté svědomí. Naopak se ale může stát očistným počátkem nápravy.

Už úvodní Explosia mě překvapí a já kontroluji obal, jestli jsem si náhodou nepustil kanadské drvoštěpy Gorguts. Ta podoba je totiž zarážející. Ale není to tak, vše je správně a já spokojeně pokračuji. Technicky složitější hudba mi vždycky štymovala a ani v tomto případě tomu není jinak. Album z valné většiny kombinuje coreovou naléhavost a nasládlou tvrdost melodického deathu. Tento základ je pak kořeněn technickými prvky. Což není nijak převratná kombinace, ale stále funguje, když se ví, jak to vše smíchat v jednu funkční a uvěřitelnou hmotu.

Ze všeho nejvíc mě asi oslovily kytary. Předvádí se monotónním hlukem masokombinátu, nebo bez okolků zcela využívají rozsah svých ladných krků. Jejich práce pak spočívá buď v hrubozrnné sekané kombinované riffy a brumlavými doprovody s občasnými úniky mimo arénu. Rychlost tu a tam zvolní, aby se skladba stihla zakrýt těžkým suknem dramatické opony. Během střídání scén se motivy mění a dávají nám nahlédnout realitu z několika úhlů. Někdy je to jako poslouchat tři skladby následně po sobě. Atmosféře zhusta vévodí podmračená nespokojenost a nostalgie, která způsobuje, že i přes nespornou radost z poslechu mi do smíchu není. Vokální  kreace má na starosti velmož Joe Duplantier, který se k úkolu staví s nepředstíraným nadšením. Upřednostňuje řvaný výraz, kterýžto styl nepatří mezi moje favority, ale v kontextu k desce mu nelze nic vytknout. Umí však naladit i lahodné polohy, jak dokazuje v poklidné brnkačce Born In Winter. Velmi vydařená záležitost.

Obecně jsou skladby aranžovány bez ostychu, který by je dusil v mantinelech průměru. Různorodost a zajímavé nápady působí dojmem, že něco takového slyšíte zcela poprvé. Rytmus je probrán "od a do z", takže zatímco chvíli nestačíte sledovat pádicí myšlenky a témata, o chvíli dál rozjímáte nad baladickými popěvky pro dospělé. Nalézt se dají i pasáže zcela bez rytmiky, kdy jen kolísavá kytara odpočítává tikající nálož. A ta občasná podoba s Gorguts je zarážející. Celé album se i přes bohatost nápadů drží předem určeného kurzu a možná právě ta členitá nelehkost může být jedním z identifikačních znaků desky. Za nejpůsobivější artefakt sady bez přemýšlení volím The Wild Healer. Zajímavá a krásná instrumentálka kryje hojivým balzámem zjitřenou mysl poznamenanou úvodními šlehy biče. Její umístění po prvních čtyřech ranách lze chápat jako sladký motorest po desítkách kilometrů na našich dálnicích. Jen houšť, chce se mi zvolat, tolik si toužím oddychnout.

Album Le´enfant Sauvage obsahuje 11 tracků a pokud si někdo dopřeje speciální edici, kochat se může dvěma kousky navíc, což už dělá slušnou porci hodinky náročného poslechu. Zmínit je třeba i příjemně působící obal, který hřeje tónem podzimní hnědi a jenž nám nabízí pohled skrz siluetu prostříhané hlavy kamsi dál, až za zenit, do života.