Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Už to chvíli vypadalo, že se nového alba od domácích industriálních studentů, kteří se v časech Black Coal Depression směle zařadili mezi ty nejlepší v lavicích, už ani nedočkáme. Rozdělení dvojice Hogath - Tyrael zanechalo své jizvy a bylo otázkou dlouhých večerů, jaké jsou vyhlídky a možnosti jít dál. Druhé album Brownfields budiž důkazem, že se to nakonec podařilo. Bylo pozitivní si připustit, že Hogath se jen tak nevzdá a hodlá na svých bedrech tlačit kapelu dál. Kupředu.

Domýšlet, proč vydání nové desky zabralo tak neskutečnou dobu a odchod (autorsky aktivního) člena způsobil zjevnou nejistotu v dalších úmyslech a skladatelských možnostech, je ovšem nabíledni. Aktuální produkce je čistě v rukou Hogatha, aniž bych chtěl podceňovat příspěvky jeho druha Ripleye. A dvojice s ní nakládá dle svých nejlepších úmyslů a v přesvědčení, že takto zrekonstruovaná tvář kapely stojí za vydání. Jistě stojí a čekat dalších x let by nebylo příliš moudré. Výsledek je však hodně za očekáváním a jedinečnost kapely je rázem v tahu.

Posláním nového alba byla různorodost, posunout výraz na další metu. Brownfields není jen o metalu a jeho post blackových dohrách na dancefloorové palubovce. Na jedné straně je tu snaha o vývoj a na druhé reálné prostředky k jeho naplnění. Samozřejmě, sedm let od první desky je dlouhá doba a bylo by naivní mydlit tu zhýrale ultimátní galaktickou diskotéku pořád stejně. Je nutno přičíst kapele k duhu, že o své hudbě smýšlí progresivně a hledí do budoucna.

Celkový vzoreček Brownfields nejspíš také nepostrádá zásadnější chyby ve výpočtech, je to ovšem pokulhávající provedení, co vyčítavě nadzdvihne obočí. Část nových skladeb čerpá z minulosti, kterou podrobuje důkladnému rozboru a vysílání novým směrem. Zkouší se adaptovat v novém prostředí, ale jsou to takové nejisté první krůčky, většinou až příliš vrávoravé. A výrazově poloprázdné, to mi vadí nejvíc. Na Brownfields je to mnohdy přehlídka slepých uliček, kam se kapela sama zamotá, nějak tam přežívá a pak se nevrátí kam by měla. Tomu všemu nahrává i využití místa pro cover Prodigy, který je sám o sobě fajn, ale že by došla inspirace pro pořádný song z vlastní dílny...? Jde o to, že deska nijak nekulminuje, jako spíš vyjídá zbytky a to není dobré pro ni samotnou, ani pro slabší žaludek posluchače. Celé je to taková hra na přirozeno a přitom je to jen uměle nastavované cosi, co ve skutečnosti (přirozeně) nefunguje. Nebýt většinou slušně využitých "starých dobrých" space soundů, byla by to úplně mrtvá deska bez kousku sebe...

A dostali jsme se až k vokálům. Hogath se místy snaží zpívat, což by měl činit v menší míře, než se na Brownfields děje. Charisma tam není a pokud ano, tak není jeho. A na zpěvnější polohy vyloženě nemá, což pak vyznívá až zoufale. Část čistých vokálů ale patří hostujícímu vokalistovi, takže nechci křivdit jen vůdčí personě, jedete v tom chlapci oba. Méně někdy znamená více. V závěru The Will Cancer dojde na vtipné (nebo trapné?) parafrázování Camouflage a jejich songu Love Is A Shield a kdo hledá další příbuzné a jemně zneužité umělce, jistě si vyloví v paměti další přirovnání. Co třeba takový Manson...? 

Největším plusem nahrávky je nakonec obal, což nechci aby působilo úplným opovržením a degradací hudební položky, ale je pro mne tím nejsvětlejším (mocná industriální ponurost vítězí) bodem nového hnědouhelného pole. Je na něm ukázkově zpracována fotografie anglické uhelné elektrárny Fiddlers Ferry od Andrewa Howa. Autorem opět Hogath. Stylové, povedené.

Brownfields je album, které se snaží definovat kapelu s jejím nadhledem nad žánrem, který svého času zajímavě pročísla a napsala solidní vykřičník v podobě silného debutu. Jen u snahy ovšem také zůstává. Nejde přejít kompoziční i pěvecké nedostatky, které tento rádoby nahled strhávají do krušné reality pozemských dolů. Chtělo by to zpět do práce, s hustým rozpisem šichet a vydolovat v sobě příště o pěkný kus víc, než nabízí rozpačitá současnost. Ale makat navěky taky nejde... Odchod Tyraela je každopádně hodně stará záležitost. Aktuální sestava Gorgonea Prima a její akční rádius sice působí širším záběrem, ale ve skutečnosti je o pěkných pár levelů níž. Což je smutné, ale v tuto chvíli také reálné.

Novinka Gorgonea Prima je pro mě zklamáním, to je patrné. Tohle zklamání ovšem překrývá pocit, že jsem jej vlastně tak trochu předvídal... Nezbývá než se podívat jinam, což čtenářům nijak direktivně nenařizuji. Věřím, že hromada z vás si na Brownfields najde co potřebuje, a to je samozřejmě jenom dobře. Já jsem ovšem z náročnějších a mé cesty se do budoucna uberou jiným směrem. To je už jisté.