Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ke kapele Inter Arma jsem si v průběhu času vypěstoval kladný vztah. Ve chvíli, kdy se oznámilo vydání nového alba, pojmenovaného jako Paradise Gallows, netrvalo dlouho a objednal jsem jej u jednoho z nejschopnějších tuzemských dodavatelů hudebnin (Music records). Samozřejmě předtím jsem desku podroboval několika učeným náslechům z uniklých empétrojek. Dojmy jsem však střádal dlouho a teprve nyní mohu předložit dosavadní závěry.

Tak předně je dobré si uvědomit v jakých mantinelech a od jakých inspirací Inter Arma tvoří. V klipovce The Summer Drones jsou vlivy zcela nepopiratelné a zřetelné. Bylo to řečeno už mnohokrát, až mě to i přestává bavit opakovat, ale vlivem jsou velikáni Neurosis. Kapela, která ovlivnila nespočet spolků. Na hudbě v desce Paradise Gallows je to znát a nejvíce na zmíněné skladbě. Ovšem značná část alba se noří do hutnějších vod očerněného doomu se syrovostí sludge. Ta atmosféra je velice důležitá, přičemž na ní autoři kladou nemalý důraz. A je to opravdu velmi znát.

Těžkopádné kroky v tempu jsou střídány úctyhodnými sypanicemi v doprovodu nelítostně hrubého vokálu. Momenty jak vystřižené od divokých blackmetalových kapel. Ta esence zlé hudby tu opravdu není náhodná, protože utváří zcela zásadní element pro výsledný dojem z jejich tvorby. Naproti tomu se pánové nebrání jemnějším melodiím, o čemž svědčí samotný úvod desky, její prostředek a i závěr. Ostatně podobnou pestrost už nabízela minulá vynikající nahrávka Sky Burial. Avšak oproti předchozí řadové desce se novinka tváří více semknutě a uceleně. O to víc tak tlačí na pilu a její velká tonáž se na vás vyloženě vyvalí. První dojmy se pak vstřebávají nelehko a vcelku i dlouho, ale po čase si všechno sedne a zafunguje. Není důvodu proč se tomu bránit, prostě se tímhle parním válcem nechte dobrovolně přejet. Nic jiného vám k pochopení alba vlastně ani nezbude.

Na veselosti si tu nikdo nepotrpí a jakkoli se i motiv obalu může zdát, že hraje všemi barvami, tak vězte, že při detailním zkoumání z něj moc radosti nesálá. Všimli jste si třeba oběšence na hlavním stěžni potápějící se lodi? Emoce z desky jsou spíše melancholického rázu, hned vedle těch dekadentních a hrubých. Vrcholem takové melancholie je pak závěrečná věc Where The Earth Meets The Sky. V nepodepsané recenzi časopisu Pařát jsem se dočetl, že tahle věc zní vyloženě až Bathoryovsky. Zprvu jsem kroutil hlavou, ale později mi došlo, že to tak vlastně je. Zejména když skladbu srovnáme s tvorbou kolem roku 1990. Tam ta spojitost cítit je. Jak vidno, vlivů je mnoho a na zdravé pestrosti alba se to podepisuje.

Možná to bude znít unáhleně, možná až nekriticky přívětivě, ale tahle deska mne dostala. Sice to nějaký čas trvalo, ale pod povrch jsem se jí myslím zavrtal dobře. Její monotónní riffy v kontrastu s tupým tlukotem bicích jsou něco, co ladí mysl až rituálním způsobem. Tvrdý zpěv v různých polohách skvěle doplňuje rozmanitost skladeb, o čemž svědčí třeba refrén v The Summer Drones. Rozsáhlé kompozice na ploše povětšinou kolem deseti minut dokážou spolehlivě utlumit okolí i jej patřičně rozsekat. Na téhle desce je prostě všechno, co si od takto pojaté atmosférické hudby přeju. Možná jde o tvrdší oříšek, za to s neskutečně výborným jádrem. A tak to má být.