Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Grand Magus alias Manowar Severu po dvou letech vyrazili na další bitvu. Dvě předchozí nahrávky “The Hunt” a “Triumph and Power” ukázaly, kde se tato pravověrná trojice cítí nejlépe a novinka v tomto směru pokračuje, takže i ona obnažuje heavy metalové kosti až na dřeň a vaří z nich iontový elixír.

Jestliže jsem před dvěma lety měl trochu potíže s prvními poslechy “Triumph and Power” (recenze), abych se nakonec přece jen nechal přesvědčit a strhnout k hrození, nová deska pro mě představovala ještě větší výzvu. Dostatečně jsem se k tomu vyjádřil v červnových Ozvěnách, takže to tady nebudu moc rozebírat, nicméně letos k tomu, abych “Sword Songs” zklamaně odhodil v dál nezbývalo mnoho. Trivialita a vágnost mnohých momentů mě doháněla k nepříčetnosti a problém vstřebat jednoduché poselství v primitivním balení se zpočátku jevil jako nepřekonatelný. Jenže tohle jsou Grand Magus, hochu! Vydrž a budeš odměněn, Valkýry polité olejem tě budou vábit, dokud neshodíš poslední kus brnění...

Magnetické pole končících králů heavy metalu z New Yorku přitahuje a formuje výraz kapely čím dál víc i se všemi žádoucími a nežádoucími průvodními příznaky. JB jakoby občas v textech čerpal z rozsáhlé dvoustránkové příručky od Joeyho DeMaia, účelné skandování hey! nebo zpívání o metalu (či vikingském kovu, chcete-li) je rovněž blízko manowarskému světu síly a ocele. Avšak veškeré rady jsou tu marné, záleží totiž na posluchači, jak si to přebere, neboť tyto prvky visí na vlásku, jehož pevnost je přímo úměrná tomu, nakolik je ochoten tomu všemu uvěřit. Grand Magus rozebírají hevík do základů, přidávají mu zemitost a severskou náturu drsných hochů. JB-ho vokál ztělesňuje válečníka s bohémskými rysy - rozsekat nepřítele na kousky a pak s číší rudého vína v ruce nahánět sukně po dobyté pevnosti. Tak jak by to možná kdysi udělali Švédové v Brně, kdyby se jim to povedlo.

JB: "Myslím, že heavy metal tady bude pořád, protože to není jenom hudba, je to také emocionální záležitost, která tě dokáže nějak naladit, což je faktor, který nikdy nevyprchá. Je to hudba, která ti dává pocit síly a bez toho se lidi neobejdou." (Sticks for Stones, 2016)

Od jistého bodu je pro mě poslech alba "Sword Songs" příjemnou zábavou. Skladby jako "Forged in Iron - Crowned in Steel", "Born for Battle (Black Dog of Brocéliande)" nebo "Frost and Fire" šlapou jako podle učebnice a disponují všemi ingrediencemi, které dělají heavy metal mezinárodním jazykem. Mohl bych napsat, že nic víc za tím není, ale mýlil bych se. Přesně v duchu předchozího citátu totiž skladby vyzařují sílu, která se skrze jednoduchou strukturu uvolňuje jako omamný odér z chýší středověkých kouzelníků. Nahrávka motivuje a posiluje v každodenním boji, nakopává a postrkuje kupředu, když je člověk na vážkách nebo v útlumu. U Grand Magus nic nového, řeknete si, ale mám zásadní otázku - je potřeba více?

Mám-li jmenovat konkrétní výtku, která nadále přetrvává, pak je to zvuk nahrávky. Představte si mahagonovou truhlu, na kterou se chystáte s rejžákem a savem, že jí dodáte lesk. Obětí moderní snahy znít čistě a zároveň úderně a heavy se stal především sektor bicích. V rámci celku je to jakž takž, ale jakmile si Ludwig střihne sólovou epizodku, jeho přechody zní jako nahrané v obří plechovce od fazolí. WTF! Přitom na ně hraje tak pěkně. Škoda, ale je to holt Zeitgeist.