Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

O předchozí desce No Comfort jsem psal v lednu 2020, což byly ještě zlaté předcovidové časy, a v ten moment jsem neměl nejmenší tušení, jak moc bude ten název desky příznačný pro další rok. Nebo dva. A možná tři, ale víc než čtyři snad ne. V tom mém tehdejším psaní (protože to bylo první psaní o Monolord u nás na Echoes) jsem se trochu probral historií tohoto švédského tria, provedl pár nutných přirovnání ke kapelám slavnějším a co si budeme povídat, taky starším a zasloužilejším, a taky jsem se pokusil nastínit, kam a jak se tahle grupa na své čtvrté desce posunula hudebně. Což všechno nepíšu proto, že bych se chtěl nějak chválit, ale čistě proto, abych to už nemusel opakovat a případné zájemce odkázal k dobové recenzi (ZDE).

Od té doby kapela vydavatelsky úplně nemlčela a v lednu letošního roku vypustila singl I’m Staying Home s naprosto zabijáckým obalem (ZDE), který ve dvanáctipalcovém provedení (jinak ani nevyšel) musí být ozdobou každé sbírky. Je sice pravda, že lisovat dvanáct palců vinylu kvůli dvěma skladbám je svým způsobem neskutečné mrhání, ale na druhou stranu chápu, že doba si žádá fetiš. Hodně fetiše. A taky jsme zrušili plastová brčka u McDonalda, takže jakýpak copak.

Your Time to Shine je pátou dlouhohrající deskou kapely a když se podíváte na to, v jakých formátech a provedeních vyšla, musíte jednoznačně nabýt dojmu, že u Relapse téhle kapele neskutečně věří. Čtrnáct různobarevných vinylových edic může být docela nářez i pro někoho, kdo je na tyhle nechutnosti zatížen a vlastně ani moc nechápu, proč pro konzervy mého typu nevydali aspoň pár kousků na černé klasice. Bohužel. Jinak i tenhle obal nebude patřit mezi šedý průměr, byť názory na něj se samozřejmě mohou různit a některé fanatiky ochránce zvířat může vyloženě prudit. Dobře jim tak.

Hudebně Monolord navazují přesně tam, kam nakročili předchozí deskou. Jde tedy o doomík zpěvný, melodický, místy možná až trochu lacině popěvkový, s hodně hluboce posazenou kytarou a lenivými bicími. Celek působí velmi odlehčeně a řekl bych skoro až pozitivně, což tak nějak hapruje s deklarovaným žánrem (doom), ale co už. Narozdíl třeba od kolegů YOB, při jejichž poslechu na vás padne všechna tíha světa, jsou aktuální Monolord příjemně písničkoví, oddechoví a ve svém hudebním jazyku nenásilní. Album z tohoto pohledu plyne vyloženě snadno a až na pár míst, v nichž se vaří z úplné vody (například střední pasáž To Each Their Own), rozhodně neurazí.

Pro vyváženost argumentace je ovšem třeba si přiznat jednoznačný fakt, že v porovnání s předchozí deskou No Comfort je novinka spíše jejím slabším odvarem. Nápady na ní nejsou tak dobré, melodické linky tak chytlavé, skladby nedokáží tak strhnout, jak se jim to dařilo téměř před dvěma roky. Svým způsobem dokážu pochopit, že minulé album zabodovalo, a že se kapela snaží nabídnout jeho pokračování. Může být, byť sám raději přísahám na věci starší (Rust a svým způsobem i Vænir) a příklon téhle písničkové formě beru s lehkou rezervou. Bez ohledu na mé osobní priority je ale nová deska mnohem víc rutinní a statusová, což kapele (a vydavateli) možná zajistí pěkné prodeje, ale ke cti příliš nepřidá. Jako alternativa pro fanoušky starých Black Sabbath a obrovské hromady podobných pokračovatelů je ale docela v pohodě.