Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Green River - Dry As A Bone (EP)

Green RiverDry As A Bone (EP)

David8.2.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Yamaha AX-490, Yamaha CDX-480, Beyerdynamic DT 770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Green River na své druhé nahrávce vykročili vstříc pestřejší stavbě kompozic, ovšem až na ojedinělé výjimky svou snahu a hráčskou vyzrálost nedokázali podpořit strhujícími nosnými nápady.

V pořadí druhé EP s názvem Dry As A Bone, a vůbec první nekompilační album, které kdy vyšlo pod dnes již legendárním vydavatelstvím Sub Pop, nahrávají Green River během léta 1986 v nové sestavě s kytaristou Brucem Fairweatherem, kterého si Jeff Ament vytáhl ze svého předchozího působiště v Deranged Diction. Produkce se tentokrát zhostil ještě relativně neznámý Jack Endino (Skin Yard), což se ukázalo jako velmi dobrý tah. Nové songy konečně dýchají tím správně nabroušeným a průrazným zvukem, který prvotina postrádala. Jestliže jsem v případě debutového EP hovořil o zhulených Iron Maiden na návštěvě u Iggygo Popa, tentokrát si hoši uspořádali svůj vlastní večírek bez účasti cizích kolemjdoucích. Kostra definovaná na Come On Down zůstává sice zachována, ovšem potahový materiál doznal jistých změn, i když na první poslech ne tak markantních. Punková dravost stále promlouvá v míře větší, než vrchovaté, výkon celé čtveřice však působí mnohem jistějším a uvolněnějším dojmem projevujícím se jednak v suverénním krákorání Marka Arma, z jehož přednesu doslova čiší sebevědomí a nenapodobitelná jízlivost, pro kterou ho jedni budou vynášet do nebes a druzí zatracovat a mumlat cosi o trapném nezáživném vyřvávání. Nicméně i zbytek ansámblu stihl za rok koncertování nabrat cenné zkušenosti a následně je promítnout do finální podoby nového materiálu. Nejsilněji je chuť k experimentům cítit ve čtvrté Unwind, nejlepším kousku celého EP, začínající jako sjeté blues nervově labilního potomka Muddyho Waterse, které se následně zvrhává ve slušnou, šlapavou rock´n´rollovou jízdu balancující na hraně útesu prostého jakýchkoliv bezpečnostních zábran.

 

Green River 87


Bohužel zbytek materiálu, snad vyjma úvodního otvíráku This Town už podobným nábojem nedisponuje. Co naplat, že jsou jednotlivé skladby šperkovány působivými finesami, kytarovými sóly, když se základní linka ne a ne zvednout z prachu nelichotivé průměrnosti. Hovořím zde vlastně jen o dvou skladbách P.C.C. a Baby Takes, jelikož třetí Ozzie původně na svět přivedli punkeři Tales Of Terror. Škoda, že se mezi pět songů nakonec nevtěsnala důrazná Searchin´, jež vznikala právě pří nahrávacích sessions k Dry As A Bone a svou kvalitou jednoznačně převyšuje výše uvedené, avšak zveřejnění se dočkala až na kompilačním "pohrobku" Dry As A Bone/Rehab Doll z devadesátého roku.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky