Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kytaristům Björnovi Patterssonovi s Tobiasem Netzellem (oba In Mourning) evidentně nuda nehrozí. Loni jejich domácké skupině vyšla ceněná řadovka Afterglow a po pár měsících je zde debutová nahrávka projektu Antarktis, kde oba učinkují. Antarktis existuje skoro čtyři roky, ale až nyní přišel čas na realizaci šuplíkových nápadů. Dvojici doplnilo duo dalších neméně zajímavých muzikantů, a sice Daniel Jansson (Ikhnon) na pozici řvoucího basáka a bubeník Jonas Martinsson (Met he Tiger, Necrosavant), který přispěl co do pestrosti i údernosti. Přiznám se, že skupiny obou pánů neznám, což kajícně možná napravím nebo se na to vykašlu. Uvidíme.

Jestliže In Mourning znáte coby jednodušší odpověď na Opeth a libujete si v melodickém deathu s šikovnou rytmikou, vězte, že stylově jde Antarktis daleko přímější cestou s více zasněnou atmosférou. Na stranu druhou se jejich styl můžeme nazvat grobiánský pro svoji uřvanost a hranatost. Možná je i matoucí a zbytečné srovnávat In Mourning s Antarktis. Obě kapely jsou odlišné jako den a noc a spojuje je opravdu jen ona kytarová dvojice.

Melancholií by se Antarktis mohli blížit spíš bývalému působišti Tobiase Netzella October Tide, být ovšem daleko tvrdší a metalovější. Antarktis ve svých kompozicích mísí náznaky doomu, respektive sludge s jednodušším post-rockem. K tomu jim ale chybí určitá porce vzletnosti a mocně gradující instrumentace. Ostatně mi připadne, že hlavně vokál tyto pocity dokonale zazdil. Dovedu si zde představit zpěv buď melodičtější, či mnohem extrémnější nebo vůbec žádný. Pak bych byl určitě spokojenější. Kdo rád sludge, bude mu uřvaný hlas jinak velice šikovného basáka Daniela sedět o poznání víc.

Ildlaante je debut o šesti skladbách. Základ desky je řezavý metal. Kus rozevláté melodie aby jeden pohledal a vyhlížel jako vzdálenou představu. Sice se nakonec nějaké objeví, ale velice zřídka. Nejsilnější jsou Antarktis v těch nejtišších a nejjemnějších okamžicích. Rovněž platí, že každá další písnička je zajímavější a poutavější než předešlá. Zda se jedná o náhodu nebo záměr, neřeším. Prostě to tak je.

Moje první dojmy byly velice záporné. Nudil jsem se. Ale jak napsal onehdy kolega Krusty ve své recenzi, s opakovaným poslechem se vám prostě začne líbit i slabší kousek. Pak suď! Myslím, že se Antarktis ještě vykrystalizují, byť nejsou žádnými nováčky na scéně. Výsledek jejich prvotního snažení se povedl tak na půl. Jsou zde možná i velká místa s potenciálem zasáhnout cítění náročnějšího posluchače, ale většinu drží v rukou šeď bez schopnosti rozletu.

Instrumentálně není mnoho, co by šlo zkritizovat. Obzvlášť si pomlaskávám u rytmické sekce. Jakmile se vše ztiší, rozjedou se akustické vyhrávky doprovázené skvělou baskytarou a ještě skvělejšími bubny, jsem spokojen nadmíru. Škoda, že se tato místa neobjeví častěji. Vím, že nejsem zrovna nejtypičtější cílová skupina pro tento žánr (sludge moc nedávám a post-rock jen okrajově). Proto bude bezesporu nejlepší, poslechnete-li si Ildlaante sami a s hodnocením počkáte na své pocity.