Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Green River - Rehab Doll

Green RiverRehab Doll

David1.3.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Yamaha AX-490, Yamaha CDX-480, Beyerdynamic DT 770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: I přes pár slibně se tvářících songů a další posun ve zvuku kapely není Rehab Doll z dnešního pohledu ničím jiným, než pohrobkem, jenž v okamžiku svého zrodu reprezentoval již minulou tvorbu členů dvou velmi slibně se tvářících seskupení. Ano, řeč je o Mother Love Bone a Mudhoney, kapelách čerpajících mízu a energii identického podloží, ovšem zcela odlišným způsobem... ale to už trochu předbíháme.

Ihned po vydání EP Dry As A Bone v létě 87, které se kvůli problémům Sub Popu zpozdilo o celý rok, pánové začínají s nahráváním svého prvního regulérního alba společně opět s Jackem Endinem, nicméně mezi členy kapely se počíná vkrádat starý známý faktor sílících názorových rozepří, tentokrát v podobě odlišného pohledu pomyslného křídla Stona Gossarda a Jeffa Amenta, tíhnoucího k vodám přístupným cestičkou vyšlapanou silnějším labelem směrem k širšímu publiku, na budoucí směřování Green River, oproti undergroundově smýšlejícímu Marku Armovi, kterého tužby a ambice jeho spoluhráčů nechávaly naprosto chladným. Historek a mýtů ohledně počínajícího rozpadu skupiny koluje po internetu nemalé množství, ale skutečnou pravdu dnes znají asi už jen hlavní aktéři. Faktem ovšem zůstává, že problémy v nahrávací fázi se ukázaly jako fatální a nakonec vyústily v nevyhnutelný rozpad. Změna na producentském postu, jehož se zhostil jistý Bruce Calder (později Mother Love Bone), byla už pouhým výkřikem do tmy a jakousi formou gentlemanské dohody ohledně důstojného zakončení kapitoly jménem Green River. Výsledný zvukový kabát tak zřetelně cílí spíše směrem k Jeffových a Stoneových vizím, na druhou stranu žádnou "popinu" rozhodně nečekejte. Nezanedbatelný punc garážovosti zůstává navzdory výše uvedenému přesto přítomen především díky stále se lepšícímu Marku Armovi, jehož projev zde dosahuje kvalit hodných obdivu. Možná tak trochu paradoxně, jelikož právě kontrast mezi Markovým nakřáplým skřehotáním a čím dál více rozmáchlejší, pestřejší hrou obou kytaristů je nakonec tou hlavní devizou Rehab Doll mající na svědomí další, nejenom Markův, růst a modifikaci vlastního stylu. I doposud, trochu neprávem, mnou opomíjený bicmen Alex Vincent se prezentuje přesnými a především rozmanitými údery, kterými na takovém Come On Down zrovna dvakrát nehýřil.

Green River roku 87 byli již hotovou kapelou plnou osobitých, talentovaných hráčů, avšak ani to někdy nestačí ke zplození skutečně vynikající a dechberoucí desky. Abych jen nechválil, i přeze všechna uvedená pozitiva, mám z Rehab Doll, stejně jako v případě předchozího EP, poněkud rozporuplné pocity. Skutečně silné songy jako úvodní Forever Means, Rehab Doll nebo závěrečná grandiózní One More Stitch, jež osobně považuji vedle Swallow My Pride, zde také přítomnou v poněkud překopané verzi, za nejlepší skladbu Green River vůbec, se opět mísí s vcelku nevýrazným materiálem, jehož forma svou kvalitou jednoznačně předchází obsah. Zbylé kousky, včetně již dříve vydané Together We'll Never a bonusové Bowieho Queen Bitch, bohužel nedisponují žádným, skutečně silným, výrazným motivem, či strhujícím refrénem, nebo překvapivým, doposud neodhaleným ozvláštněním. Sice znamenitě s přehledem zahrané, ale jinak žádná sláva. Ani ryba, ani rak... prostě jen průměrné nápady v podání výborných muzikantů. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky