Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hadea - Fabric Of Intention

HadeaFabric Of Intention

Ruadek2.3.2014
Zdroj: Flac
Posloucháno na: FiiO X3 + Koss Porta Pro
VERDIKT: Lehce nadprůměrná jízda pro fanoušky Mastodon, s ozvěnou Gojira a starších věcí z plodných devadesátek.

V době, kdy bylo už dávno zahráno vše a řečeno ještě více, se už jen těžko hledá něco originálního. Něco co tu ještě nebylo totiž už nejspíše nikdy nepřijde. To patří vyloženě experimentálním spolkům, které věnují veškerý svůj um novým cestám. Hadea není výjimkou, a to ačkoli sami sebe profilují jako „progressive“, přitom vlastně vycházejí z 90´ groove metalu, thrashe a určitých aspektů Mastodon a dalších. Hadea umí připomenout poslední velmi svěží počin Gojira, hypnotické rytmy Tool a občasné zasekávání kytar zase coreové party. K těm mají Hadea ostatně blízko, protože ještě jako Gollum hráli deathcore.

 

Tak, to bychom měli stručně, o koho jde a teď se podívejme na desku, nad kterou se tentokrát hodlám pozastavit.

 

Fabric Of Intention mě od první chvíle bavila. Její groove, určitý živelný feeling a množství nápadů dělají desku živou a příjemně poslouchatelnou. Co skladba, to navíc trochu jiná nálada a poměrně zajímavé množství melodických vyhrávek. Shawn Corbett je výborný zpěvák, který s přehledem střídá náročné polohy hlasu a dokáže táhnout skladby se sebejistým přehledem. Jeho výrazivo se pohybuje od vyřvaných výšek do příjemně zabarveného zpěvu, rád si občasně vychutná nějaký ten efekt (podobně jako Joe Duplantier ze zmiňovaných Gojira). Rytmiku chválím za hutný podkres, kdy často se měnící hudba Hadea neztrácí průraznost a vespod to prostě „šlape“ jak má. Frank Stroehmer je tím, na kterém to víceméně dost stojí i padá a musím uznat, že veškerá originalita stojí především na jeho formě vyhrávek. Celek působí příjemně, ačkoli to není nic za hranicemi toho či onoho stylu.

 

 

Deska je příjemnou kombinací více poloh, ta živost a množství změn, to dokáže chytit a nepustit. Je lehce nadprůměrná s přihlédnutím ke konkurenci, víceméně každá skladba má své místo, žádná mě vyloženě nenudila a vatou jsem se nedusil – desku jsem bez problémů přehrával kompletně i čtyřikrát po sobě v ten samý den a stále jsem dokázal nacházet nové věci. Na druhou stranu nebudu tvrdit to, co jsem se dočetl jinde – že jde o revoluční spojení death metalu, thrashe s psychedelií a trochou sludge. Tolik jsem toho na desce skutečně nenašel, natož jakýmkoli způsobem revolučního. Kapela ale sama uvedla, že se snažila do deseti skladeb namačkat co nejvíce žánrů, což shrnuji jako zajímavou směsku co posluchače příjemně zabaví.

 

Název kapely Hadea odkazuje na Hadean, což bylo první geologické období Země, tedy cca před 4,5 milionem let. Samotný Hadean ale pochází z Řeckého Hades, což byl bůh podsvětí, v oné formující se „pekelné“ době ohně a horniny naší planety.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky