Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Německé pětici bylo dáno vystoupit z průměrnosti a když ne přímo zazářit, tak zaujmout určitě. Koho, jak a nakolik je to, oč tu běží. Na jedné straně není co řešit, pořád ten stejný instrumentální rock se vším, co k němu patří, a to včetně bolavých míst (čti stereotypů). Na straně druhé je třeba uznat, že už na pár let starém debutu A Long Lost Silence (2018) byla slyšet chuť pracovat s vlivy odjinud, což nyní vyústilo v zajímavé aranže.

Nahrávka je zahalena do fluidního zvukového hávu a dobré rozložení nástrojů v mixu spolu s citlivou produkcí zaručují osvěžující poslechový zážitek. Uslyšíte basu drnčet, hajtku syčet i přesně artikulující kytary. Tvrdším partiím by neškodila trocha průraznosti navrch, jejíž nedostatek tu vyvažuje gradace. Energie určitě neschází poslední Even In The Darkest Place… s největší koncentrací hlasitosti a zkreslených kytar. Při poslechu celého jedenáctera skladeb, které si mimochodem žádá plnou hodinu vašeho času, budete narážet nejen na originální nápady, ale i kreativní práci s odkazem mnoha spřízněných kapel, jmenujme třeba This Will Destroy You nebo Maserati.

Baskytarista Andreas Richau nabourává ve třech skladbách jednotvárnost typickou pro instrumentální post-rockové kapely svým vokálem. Nejlépe asi v sedmé Elpis a deváté Be Brave, Fragile Heart. Jako třešinka na dortu je hostující cello v páté Dark Clouds Behind, Bright Skies Ahead a desáté skladbě Appearance Of Earth, které má na svědomí Akito Goto. Nechybí ani práce se samply a všudypřítomný klávesový opar.

Napsat dobré post-rockové album, které nenudí od první minuty, je těžší úkol, než by se na první dobrou mohlo zdát. Podle promo materiálů se kapela cítí být na stejné vlně jako Russian Circles a Sigur Rós, což celkem dobře ilustruje rozdíl mezi subjektivním pocitem a objektivní skutečností, která má blíže ke God Is An Astronaut bez energie nebo Explosions In The Sky ochuzených o originalitu. Je třeba tlumit nepřiměřená očekávání a na rovinu si říct, že druhá studiová deska For What May I Hope? For What Must We Hope? je vkusně napsané a dobře instrumentálně i technicky zvládnuté dílo. Tím to zřejmě také končí. Na příští setkání bych prosil ještě více té osobitosti a energie.