Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Melancholické spolky z Finska jsem přestal poslouchat mimo Amorphis v době, kdy Sentenced přestali existovat a tamní scénu zahltily podivné klony existujících veličin s větší či menší příměsí HIM. Hanging Garden mě tedy míjeli až do současnosti, kdy mě velice příjemně překvapila nová deska, která se sice pohybuje v mnou popsaných mantinelech, jenže to celé funguje. Klukům to pěkně hraje, zpívá, přemýšlí při aranžování a výsledek je, jak se zdá, sice prost geniálního třpytu v oku, ale pln silných okamžiků.

Hanging Garden se na scéně pohybují jedenáct let a mají za sebou tři lehce nadprůměrné desky. „Blackout Whiteout“ v pořadí čtvrtá je nejvyspělejší a také nejpoutavější. Předpokládám, že metalové fans odradí zesilující vlivy elektroniky, post rocku a neustálé obrušování hran. Ve zpětném ohlédnutí za jejich diskografií jsem cítil postupné vkrádání odkazu Katatonie a právě ten je na novince dost markantní. Jak ve vymýšlení harmonií tiché bolesti, tak laxním přednesu zpěváka Toniho Toivonena. Ten místy jakoby Renskemu doslova z pusy vypadl. Naštěstí je jeho vokální pestrost a nadání variabilní a nespoléhá se jen na jednu polohu.

Zpěv je v podstatě to nejlepší a nejzajímavější na nahrávce, protože Toni Toivonen se nebojí přidat i na agresi a jeho growl vždy přijde jakoby odnikud v gradující pasáži - neřve, více zpívá a má úžasnou barvu hlasu. Finské spolky jsou známé silným zpěvem a nic moc hudebním podkladem. Moje setkání s Hanging Garden vyprovokovala zvědavost spojená s náhodou. Velice mile mě překvapili právě pestrostí zpěvu a v neposlední řadě i muziky. Nejedná se o pouhý doprovod k výbornému zpěvu. Líbí se mi neokoukané melodie, cit pro změnu, pro důležité místo, které je třeba vypíchnout. Chytře se pracovalo rovněž s přechody. Nenastane chvíle, kdy zlom mezi kjůráckou post romantikou a doom deathovým tahem na branku vadí. Vše se prolíná, vše hraje zároveň i odděleně. Groove kytary se protnou se vzletnou silou post rocku, temná pochmurnost zní stejně beznadějně, jestli jsou všichni takřka potichu, či až étericky poletují v atmosféře nebo metalově gradují, drhnou a řvou.

Takto si dovedu představit vyspělou kapelu, která dělá přesně, co cítí, umí a co jí sedí. Jako skladatelé se pánové vyznamenali a já marně hledám, co bych jim vytknul. Pokaždé si nechám odstup, chvíli desku neposlouchám, říkám si, že už budu přejedený tou vší melodikou, a pak překvapen sedím lapen úžasem, co jsem minule přeslechl. Vkrádá se mi do mysli kacířská představa o progresi uprostřed atmosférického smutku, kdy si na své přijdou i fanoušci ambientu a scénické hudby. Melodické spolky většinou časem zevšední právě pro přítomnost jenom melodií. Kdo vymyslí tolik melodií ukrytých pod hlavním nápadem, kdo je umí v pravé chvíli vynést na povrch hladovému a pak opět skrýt? Ten, komu upřímně tleskám.

Muzika Hanging Garden není určena pro velká pódia. Dovedu si představit malý klub, kde na sebe všichni vidí, kde jejich intimní nálada vynikne. „Blackout Whiteout“ není album o hitech, o silnějších či všednějších místech. Celá deska je propojena v jeden celek, což je fádní verdikt. Možná. Na mě působí novinka jako soundtrack bolesti s různými výkyvy nálad. Hanging Garden asi nezabodují na předních příčkách hitparád, což může připadnout leckomu jako další laciný předpoklad, ale zaposlouchejte se do„Blackout Whiteout“. Myslíte si, že takto komplexní, chytrá nahrávka s tolika chmurnými melodiemi zaujme lidi, co si užívají popové zpívánky s jedním nosným nápadem? Zde se od vás očekává, že budete přemýšlet a poslouchat. Porovnávat a zvažovat. To středoproudaře odradí hned na začátku a raději se ohlédne po lehčím a veselejším kousku, kde se mu vše předloží na zlatém podnose.