Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ryana Pattersona byste mohli znát ti z vás, kdo sledujete hardcore punkovou či post hardcorovou scénu ve Spojených Státech a konkrétně kapelu Coliseum (často psáno jako Cołiseum). Ta funguje už čtrnáct let, má na kontě pět dlouhohrajících desek, řadu splitů, EPček, klipů a vůbec všeho toho, co dělá kapelu kapelou. Tak tenhle Patterson, který se občas podepisuje jako R. Pattern anebo R/Pattern, se celkem nedávno rozhodl zkusit něco nového. Proměnit zvuk, proměnit žánr, vyměnit spoluhráče. A dát tomu všemu nové jméno.

A tak se objevila kapela Fotocrime, která letos na jaře přišla s první nahrávkou, představovanou nyní již vyprodaným sedmipalcem Always Hell, na němž se Fotocrime jasně definovali jako dědicové post-punkové éry. Pokud při vyslovení tohoto žánru máte pocit, že všechny nitky vedou k Joy Division, tak ano, jste na správné stopě, ale není to jediná stopa, kterou při poslechu téhle desky můžete sledovat.

Asi bych měl zmínit, že Always Night je svým rozsahem EP, že ze šestice skladeb jsou tři nové, dvě ze zmíněného sedmipalce (takže o nic nepřijdete) a že jedna, ta poslední, je pak remix od Bena Chisholma, což je zase člověk, který dělá všechno kolem Chelsea Wolf. Tedy skoro všechno. Zní to dostatečně zajímavě? Tak jdeme na návštěvu...

Jádro zvuku Fotocrime je zmíněný post-punk a třeba i dark-wave, v tom jsem nekecal. Dojde na vytaženou baskytaru, na poměrně lehkou a subtilní kytaru i na pokus o osudovější hlasový projev. Moc se mu ta osudovost ale nedaří a podle mě se ani nedaří vystavět nějakou slušně temnou, lehce dekadentní a depresivní atmosféru desky, o což by v tomhle žánru mělo jít především. Takže si pište první problém - slabá atmosféra.

Druhá poznámka míří k poměrně fádnímu materiálu jako celku. Možná jsem jen čekal něco víc, možná jsem prostě zmlsanej těmi Joy Division, ale v běhu desky se mi nedaří zachytit nic moc zajímavého. Problém v podstatě nastává už během první skladby plynoucí vpřed ponejvíc šedivě, ani ta baskytara není moc slyšet a tak nějak netuším, co bych si z té skladby měl odnést. Druhá položka tracklistu je zajímavější minimálně díky doprovodnému ženskému zpěvu (Shelley Andersson), konečně trochu drnčící baskytaře a místy dobře zakomponovaným synťákům. Ale i zde jde spíš o střípky zajímavostí, protože poměrně brzo skladbě dojde dech a do hracího času skoro pěti minut recykluje sebe sama.

Ona další stopa hodna sledování přichází s In The Trance of Love, která je tažená víc do elektroniky a která některým připomene berlínskou scénu 80. let (ostatně tuhle dekádu vám bude neustále připomínat zvuk bicích). I zde hraje rozhodující roli doprovodný, ale tentokrát výraznější zpěv Shelley Andersson, ale ani tentokrát nemám pocit, že bych poslouchal něco skutečně výborného. V tomto ohledu to nejdál dotáhla skladba Always Hell, která má sice trochu nenápadný spodek (víc basy, prosím!), ale která jako jediná má koule na to chytnout posluchače pořádně za ***.  Někdo v ní nebude mít problém zaslechnout počátky gotiky a možná i tuzemských XIII. století.

V případě skladby Plate Glass Eyes je jasné, že plnila roli B-éčka na singlu, a i když její ráznější rytmika má něco do sebe, funguje spíš jen jako zajímavost pro odlehčení. Naopak zajímavost pro větší zátěž na psychiku je finální remix Bena Chisholma, který nakrajuje industriálně-ruchařský svět a představuje takové hodně ospalé a nekofliktní Corrections House po flámu. Dobré.

A to je dneska vše. Z předešlého textu je asi zřejmé, že navzdory jisté zajímavosti a moc pěkně vyvedené CD edici tahle deska jako celek funguje v mých uších tak napůl, a že se jí především nedaří vykouzlit pohltivou a skutečně silnou atmosféru. Že tak trochu klouže po povrchu a že navzdory možným sympatiím nic osobitého vlastně nepřináší. Přesto není nijak těžké mít ji rád.