Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Norská blackmetalová legenda Yello vydala svou již třináctou desku. Že je neznáte? Pak je asi v první větě někde chyba. Bota. Ba přímo škrpál. Anebo že by toho bylo zcela mimo víc? Dobrá tedy, metalisté nechť v klidu odejdou a ti ostatní mohou vydržet. Nebude to totiž Norsko, nebude to ani black a dokonce ani metal. S legendou by ale šlo souhlasit, a když se jedná o nějakou legendu, zbystří obvykle i ti, co už dál číst nechtějí. Tahle legenda je ale elektronická a řádně ironická, prohání se po scéně už od začátku osmdesátých let. Ještě tu jste? Pak by vás mohl zajímat už jen prostý fakt, že tito pánové s knírky v letech ještě vydávají desky. Dodnes.

Toy vydaná v minulém roce je deskou v klasickém novodobém střihu Yello. Spousta vyloženě syntetických perkusí, retro aranže, ani krok zpět ba ani vpřed. Vývoj netřeba překotně hrotit, Boris Blank není z tvůrců, kteří by to potřebovali posunovat jakkoli směrem k současné elektronice.

Dvojice Dieter Meier a Boris Blank ze Švýcarska jsou ikonami scény již dobrých třicet let. Za to jim náleží velká poklona. Nedělají a nikdy nedělali lacinou muziku, ačkoli by se mnohým mohlo zdát, že mnohdy až příliš přesně a jednoduše cílí na hitovost refrénů a laciné aranže. Vše je ale otázkou přístupu k věci, vkusu a míry tolerance. Blank je géniem samplingu, své desky staví na samplech poskládaných do jednoho obrovského slepence, kdy nikdo přesně neví, kolik z toho všeho jsou nakonec studiově upravené živé nástroje. Yello jsou zároveň švihácky odění do jazzového oparu, umí swingově hopsat, není jim cizí filmová atmosféra. Jejich elektronické desky z druhé poloviny osmdesátek měly paradoxně daleko živější atmosféru, než zástup věcí nahraných komplet naživo. A precizní produkci – ne nadarmo si jejich staré desky přehrávají rádi lidé, co dávají za reprobedny stovky tisíc korun. Blank jako vyhlášený perfekcionista nikdy nic nenechal náhodě a piplal se s detaily s razancí filantropa.

Tato recenze asi bude opět vyznívat více jako profil kapely než jen jako dojmy z poslední desky, ale prostě mi to nedá. Ono totiž není od věci přiblížit tvůrce a historii kapely alespoň částečně, vše je vždy úzce provázané a má smysl studovat odraz historie v nových věcech. Osobitost totiž definuje produkci Yello jako máloco. Když se na začátku osmdesátek potkali Blank a Perón, chyběl jim hlas, který by tomu udával řád. A ačkoli je dobrá polovina tvorby čistě instrumentálního ražení, vokály má hlavní tvůrce rád a dodnes jich hojně využívá. Angažování Meiera se zdálo jako strategicky geniální tah a kapela tím získala status okamžité rozpoznatelnosti. Hluboký přednes, charisma v koňských dávkách a pocit, že ten chlap sakra dobře ví, co říká. Pokud se podívám do jejich soukromého života, pak nelze než se pousmát. Střelenější spolupráce dvou naprosto odlišných lidí se dá najít jen těžko.

Vynechejme Peróna a soustřeďme se na hlavní dva protagonisty. Blank už od dětství miloval sampling a tvořil vlastní věci ještě jako kluk. A pak řídil kamion. Fakt. Kdy se to zvrhlo v produkci vlastních děl a proč, to nevím, není to ale ani nijak důležité. Kontrast je tady tím, o čem chci mluvit. Kontrastní osoba Meier. Milionář, továrník a gambler Meier má asi smysl pro ironii a musí mít slušnou dávku vloh i co se týká umělecké tvořivosti. Točí videa, režíruje, nezůstává na místě. Ovlivňuje velká jména, nebojí se kooperací, je vidět. A v Yello pronáší texty plné ironie, podivných milostných příběhů a sarkasmu. Pointa je v charismatu jeho hlasu spíše než v tom, že po třicet let pronáší sobě podobná slova o zoufalé lásce či o tom, že zoufale touží po náručí, které patří jinému. Či snad jiné?

Rokem 2016 se dvojice vyšvihla slušně syntetickou nahrávkou podobnou The Eye z roku 2003. Touch Yello, která této předchází, byla hodně posazená do zahuleného baru s příjemně jazzovou trubkou, Toy je jiná. Nevím, zda by se dala charakterizovat jako hravá podle svého názvu, protože ona hravost provází komplet celou tvorbu Yello. Tracky jsou nadále postaveny na precizně vybraných perkusích, lehce jazzovém hávu a hlasu Meiera. Opět tu hostuje dámský vokál, skladba je v takových případech jinak stavěná a dokazuje to, že Blank „šije“ tyto věci na míru barvám hlasu a tónu projevu. Hitovost tracků je slušná, Yello ani na tomto poli nepředvádí nic zásadně překvapivého. Prostě po tolika letech jednoduše poznáte kdy co přijde.

Nebudu tajit, že většina dámských vokálů, které si Blank oblíbil, mi vždy nějak vadila. Všechny ty zastřené, lehce modulované hlasy mi zněly nějak divně, nepřirozeně až otravně. Když mohu, volím spíše Meiera nebo čistě instrumentální kousky. Za ten nejlepší „bezvokální“ bych tady zvolil bez otálení Pacific AM – sice nijak originální, ale mistrovsky dotažený kousek filmové muziky plný dostatečně agresivních perkusí. Na slušných sluchátkách v dobrém zvukovém formátu je to pecka. Ostatně tak už to s touto kapelou je, lze se kochat nejen dobře odvedenou prací co se týká skladeb, ale i zvukovým hávem. Toy zní od začátku do konce slušně, nijak radikálně, překvapivě. Není hozená podstatně jinam než třeba Pocket Universe z krásného 97´roku, které dodnes uchvátí meditativní filmovou atmosférou, přecházejícím do deep house. To byla nádhera.

V současnosti jedou Yello podle osvědčené šablony, stále to má co do sebe, ničím už ale dvojice nepřekvapí. Snad jen tím, že nadále vydávají desky, protože už bylo řečeno vše. A tak necháme tuto dvojici nadále fungovat a věřit, že to ještě nezabalí a Blanka třeba napadne udělat něco netradičního. Třeba jako tečku za celou tvorbou. Už teď vím, že to ale blackmetalová deska nebude. Nebo že by?