Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hanging Garden - Isle of Bliss

Hanging GardenIsle of Bliss

Garmfrost18.3.2026
Zdroj: mp3, promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Námět Isle of Bliss se zabývá duchovnem, životem i smrtí a přechody mezi nimi. Vykresluje vnitřní krajinu, kterou vnímavě zkoumá. Maluje bohaté světy, lesy, fantastické prostředí, vesmír, dálky… Prostě dělá radost všem snílkům a fantastům, baronům Prášilům a podobným nadšencům.

Poslední roky se kolem mě tvorba finských melancholiků Hanging Garden doslova točí. Pořád poslouchám jejich předposlední řadovku The Garden, které se nemohu nabažit. Už míň vychutnávám jejich kratší počiny, a nyní si hojně pouštím Isle of Bliss. Devátou řadovku vycházející opět pod značkou Agonia Records. Kapela o svém novém počinu tvrdí, že se zaměřila na přímočařejší kompozici a temnější či vzteklejší tvář kapely. První pocity takové jsou. Ať už je příčinou ostřejší zvuk či občas svižnější tempo, či extrémnější vokály. Takový dojem Isle of Bliss opravdu vzbuzuje. Minimálně úvod nahrávky je zběsilý a plný krvavé atmosféry. Nicméně i v takových místech jsou Hanging Garden vzdušní. Tvoří étericky proudivé melodie uprostřed krvavého nátlaku, ze kterého mrazí.

 

Námět alba se zabývá duchovnem, životem i smrtí a přechody mezi nimi. Vykresluje vnitřní krajinu, kterou vnímavě zkoumá. Maluje bohaté světy, lesy, fantastické prostředí, vesmír, dálky… Prostě dělá radost všem snílkům a fantastům, baronům Prášilům a podobným nadšencům. Řekl bych, že jednoduchý obal jde textům naproti.

 

Novinkou v jinak dobře známém prostředí je divoký hlas něžné Riikki. Ta samozřejmě stále krásně zpívá jemným hláskem a tvoří protipól svému manželu Tonimu. Oba opět nejsou pouze kráskou a zvířetem. Toni Hatakka umí použít svůj čistý vokál a vymyslet pro něj zdařilé harmonie, a spolu se svou ženou andělsky pět o hvězdných dálavách. Riikka svůj hlas tentokrát občas prožene rašplí a díky tomu sípe jak zběsilá saň. Její scream je pěkně dráždivý.

 

Hanging Garden nestojí samozřejmě pouze na výborných zpěvech. Ačkoliv je v kapele hned několik šikovných hráčů na klávesy a syntezátory, mají dobře konkrétní kytary s baskytarou. Kapela ví, že i zvuk dobrých bicích je důležitý. Výsledkem je, že každý nástroj zní jako hlavní a každý ví, kdy se stát týmovým hráčem. Moje tvrzení zřejmě působí příliš nadšeně, ale takto to vnímám. Máme zde spousty akustických kytar, kvílivých vyhrávek, těžkých kil, sekaček i tremol, klávesových veleploch i něžných introvertních míst. Bicí jsou stejně tak proměnlivé. Umí být rázné, metalově nasypané, rytmicky hravé i ustoupit do pozadí. Když nad tím přemýšlím, tak vedle zpěvů je baskytara středobodem, kolem něhož se vše točí. Tvoří páteř kroutící se i pevně vzpřímenou.

 

Srovnám-li Isle of Bliss se zbytkem diskografie, je jasné, že kapela navazuje na The Garden. Z minulosti si bere zejména zkušenosti. V počátcích byla dřevně doomovým spolkem, postupně nabalovala gotické návleky, občas je vyměnila za hlavní odění, nebála se hrát elektroniku či black metal. Předností není snaha vymýšlet nový styl a pokaždé znít originálně. To se jim daří hlavně až nyní. Kapela si našla svou tvář, s tou si pohrává, ale nezahrává. Ostatně, posluchač, který Hanging Garden sleduje delší dobu, nebude příliš překvapený, ale může ocenit svěžest nových skladeb, z nichž ani jedna nevyčnívá nad zbytkem. Ať už se jedná o extrémnější či ostřejší podobu (To Outlive the Nine Ravens, Arise, Black Sun nebo The Death Upon Our Shoulders) nebo vznešenější (To the Gates of Hel) či doomovou (Her Waning Light).

 

 

 

Album je poměrně stylově rozevláté, ale kupodivu drží příjemně pohromadě. Jak jsem byl nadšený z The Garden a vyzdvihoval tohle album nad zbytkem, tak jsem byl z Isle of Bliss z počátku rozpačitý, ale po chvíli jsem ocenil jeho sílu. Znamená to tedy vzrůstající tendenci? Doufám v to. Počítám s tím, že mi bude Isle of Bliss ještě nějakou dobu vytvářet příjemné prostředí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky