Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hanging Garden - The Unending (EP)

Hanging GardenThe Unending (EP)

Garmfrost16.4.2025
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Je EP The Unending pouhou výplní mezi dlouhohrajícími nahrávkami Hanging Garden?

V případě Hanging Garden si můžeme s klidným svědomím říct, že spolu s vydávajícím labelem Agonia Records kují železo, i když není žhavé. Řadovky jim vychází zhruba v dvouletém intervalu, v mezičase zveřejňují tuny singlů a spousty EPs. Minulý rok jsme se tady věnovali zajímavému akustickému živáku Citylight Sessions, kde kapela odstranila veškeré rockové nebo metalové hrany a dala známým skladbám akustický a elektronický kabátek. Tento malý dárek mi udělal radost, byť bych ocenil skladby nové. V současné době jsou finští melancholici ve fázi předprodukce nové řadovky a podle nich bylo vhodnou příležitostí nabídnout svým posluchačům další EP pojmenované The Unending.

 

Čtyřskladbové minidílko The Unending se věnuje rituálům, harmonii s přírodou, něžné estetice ukrývající rozbouřené emoce…

 

Hanging Garden se zmocní noci a přitom experimentují s elektronickými vizemi. Začátek nahrávky je poněkud pochmurný a zahalený do mlhavých stínů. Skladba se postupně proměňuje v klasický gothic metal, kterému dominuje jak jinak manželská dvojice Hatakkových. Než se objeví chytlavý refrén, musíme se nořit v bahně šedi. Tuším, že záměrem bylo s odkazem na lyriku, znít nevlídně a nepřístupně a slunce na scénu vpustit pouze místy. Mimo to se neděje nic závratného a bohůmžel ani zajímavého. Následující singlovka The Passage posluchači zhýčkanému kouzlem The Garden udělá bezesporu větší radost. Vnímám stagnaci? Těžce! Skladba je chytlavá, je ostrá a pěkně nazpívaná oběma pěvci. Nicméně pevně v duchu zmíněné nahrávky. Je mi jasné, že v ranku gothic/doomu je přijatelnější znít podle zajetého vzorce, já však Hanging Garden sledoval právě pro neustálou změnu. A to se nyní neděje.

 

hanginggarden

 

V Morgan’s Trail se Hanging Garden vrací božský dech a skvostná éteričnost. Mísí v sobě kus blackového drápu, něžných ploch a neotřele nasnímaných zpěvů. Skladba má křídla a nebojí se je roztáhnout. Mám pocit, že se vznáším nad krajinou a prorážím skalní masívy skrze deštivá oblaka… Takové Hanging Garden mám rád a doufám, že následující full-lenght album bude alespoň v takovém duchu. Krátkou nahrávku uzavírá The First Sunrise. Opět vnímám dotek The Garden. To znamená mocnou euforii i tichou uzavřenost spolu s chytlavou melodikou a střídavě jemnými pěveckými liniemi a screamů.

 

Dočkáme se posunu, nebo kapele vyhovuje úspěšný vzorec? Odpověď nechci znát, ale ocenil bych v tomto případě méně časté realizace, nebo méně louhování. Chuť se vytrácí a kouzlo pomalu a nenápadně mizí… The Unending je příjemným počinem, nepřinášejícím nic kromě pár pěkných skladeb. To samozřejmě není málo, ale ani mnoho.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky