Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Vicious Rumors - Celebration Decay

Vicious RumorsCelebration Decay

Sarapis3.11.2020
Zdroj: mp3 320 (promo od vydavatele)
Posloucháno na: PC/mp3 player, AKG K44
VERDIKT: Vicious Rumors oslavují úpadek příkladně průměrným albem.

Kdybych měl z diskografie Vicious Rumors vybrat období, které je mi nejbližší, bez váhání by můj prst namířil na přelom 80. a 90. let, do něhož kapela po nadějném debutu Soldiers of the Night vlétla jednak vydařenou akvizicí zpěváka Carla Alberta a druhak znamenitou nahrávkou Digital Dictator (1988). I díky následujícím neméně povedeným deskám Vicious Rumors (1990) a Welcome to the Ball (1991), které po diktátorovi následovaly s přísnou každoroční kadencí, je tato etapa v kariéře Vicious Rumors to první, po čem sahám, když mám odpovídající choutky. Je to kvalita ověřená dekádami - otevřu konzervu, beru lžíci, konzumuji.

 

Zatímco jsem já tímto způsobem zacyklený ve starých hitech a dřevním zvuku nahrávek, které se již brzy setkají v elitním klubu třicátníků, Vicious Rumors neseskočili z kolotoče showbusinessu ani po Albertově smrti (to už bude taky 25 let!) a i v novém tisíciletí nežmoulají čepku někde v rohu, nýbrž točí desky a makají. Budiž jim ke cti, že i téměř šedesátníci Larry Howe a Geoff Thorpe se drží svého kopyta, na první pohled plni svěžesti a elánu. Tohle nebe však zcela jistě není bez mráčku. 

 

Už když jsem kdysi zkoušel Sadistic Symphony (2000), zanechalo mi to bezbarvou chuť na patře a jediné východisko bylo vrátit se zpět k teplému americkému koláči tří ověřených desek. Letošní Celebration Decay zprvu probudilo imunitní systém podobným způsobem, ale rozvážnější přístup mi umožnil když už ne bezvýhradné přijetí nahrávky, tak alespoň přesnou diagnostiku činitelů, kteří se mi při poslechu neustále pletou do cesty a maří potěšení.

 

 

Power metal v podání Vicious Rumors se vyznačuje typickým americkým důrazem na velikost, sílu a razanci. "Ano, to jsou ty pravé hodnoty", pokyvují fanoušci kapely, někteří oblečeni v triku Metal Church nebo Armored Saint. Kdysi se chlapácká hudba plná ostrosti koupala v pořádném kontrastu se zženštilým vzezřením protagonistů, ovšem dnes je trvalá už dávno minulostí, a tak zůstali jen nabroušení borci pozdně středního věku. Změnilo se však ještě něco dalšího - Vicious Rumors ztratili náboj. Na Celebration Decay lítají jiskry, ale na pořádný zážeh čekám marně. Atmosféra je mdlá a power metalové nasrání je jenom hra stínů.

 

Geoff Thorpe předkládá svou standardní sadu riffů a melodií, kterou by za starých časů živý Carl Albert ozdobil nápaditými vokálními linkami a všechno by si (možná) sedlo. Nick Courtney má podobnou barvu hlasu, ale invencí neoplývá a někdy to zní, jakoby raději volil rozběh hlavou proti zdi než nějaké nevšední řešení. Výsledkem jsou skladby, které se v paměti neukládají snadno, a momenty, které naopak prozrazují, že by to za určité konstelace mohlo fungovat. Těch však není mnoho.

 

Permanentní překážkou je pro mě produkce, která je žalostně moderní a tuctová a jediné, co jí lze uznat je to, že upřímně koresponduje s obalem - ten je totiž fádní úplně stejně. Objektivně vzato nemůžu album odsoudit a zahodit někam do křoví, když obsahuje slušné skladby jako Arrival of Desolation, Long Way Home nebo Death Eternal a několik povedených riffů a kytarových sól. Zároveň ale nemůžu pominout fakt, že mi Nick Courtney tak trochu leze krkem, a už vůbec ne vědomí, že se k nahrávce pravděpodobně nikdy nevrátím. Budiž to zohledněno v celkovém hodnocení.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky