Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Eponymní debut nizozemských mimozemšťanů Dodecahedron způsobil slušný otřes extrémní scénou. Dá se v klidu říct, že se zrodil další z milníků, co hýbe náladami a představami znuděných příznivců extravagantního nářezu. Pět let trvalo, než se objevil jeho následovník. Je jasné, že nemá a nebude mít lehkou pozici, že vysokou laťku jen tak něco nezdolá.

Jak jsme si mohli zvyknout, není možné se jen tak zorientovat v bláznově mozaice a už vůbec ne s vytvořením názoru. Je dobré vše uložit k ledu a po slehnutí zběsilého prvního dojmu se na desku vrhnout znovu. Jestli si myslíte, že vám usnadní koupě digipacku s texty, jste na omylu. Texty vás zneklidní ještě víc než hudební maglajz. Jsou těžké, divotvorné a vlastně ani nevím, co jimi básník chtěl říct. Na pochopení je zřejmě potřeba většího intelektu pro vstřebání filozofické jinakosti.

Ale vrhněme se do reje. Chci-li zařadit kwintessens do nějakého stylového ohraničení, nestačí mi představivost. Základem je stále divnější black metal, ale při bližším ohledání pohřešovaného je evidentní, že onen black je pouze koření nebo jed, chcete-li. Všudypřítomný industrial nic neusnadní. Slyším i djent a přitom vlastně ani ne. Hm, tudy - tydli cesta nevede. Díky občasným výjezdům do světa nikam cítím dozvuky powerviolence, chaotického hardcoru atd. Líbí se mi, že byť svým posluchačům ničím neusnadní jejich pochopení, je jejich hudební guláš líbivý a poslouchatelný. Je docela možné, že si vytvoříte závislost, jak se budete kutat v detailech a věnovat desce tolik kýžené pozornosti. Většinu času se pohybujeme v tremolech, blast beatech, produkce je našpiněná jak staré trenky a zároveň přes všechen bordel vcelku čitelná. Zběsilé změny tempa jen tak někdo nerozdýchá. Vůbec není srandovní, když se objeví příjemná melodie, vy se nachytáte, vlníte se a ejhle, prásk! Linečka je zmrzačená, disharmonicky skřípavá, rytmus strojový, plný rušivých samplů…

Myslel jsem si, že si usnadním práci a popíšu jednotlivé skladby, ale to by zavánělo nošením dříví do vykáceného lesa. Každá věc včetně instrumentálních Prelude, Interlude a Finale vybuchuje tunami nápadů. Ano, každá samotná je jiná než druhá. Jedna je víc klasicky černá, druhá je hardcorová, jiná je djent jak poleno. Rytmicky jsou všechny skvostně krkolomné, ale ne křečovité. Struny za bicími nijak nezaostávají. Pánové se, jak se zdá, vykoupali ve studni kreativních múz obzvlášť vydatně a nyní to do nás rvou, co se dá. Rád bych zvýraznil i moje nadšení výborným vokálem M. Eikenaara. Ten chlap si hlasivky snad nabrousil pilníkem. Křičí jak šílenec, screamuje, šeptá, deklamuje i vrčí. Táhne svůj hlas hezky do melodií i do rytmů, přesně jak skladba potřebuje. Dělá pak skladbu zase o kus poslouchatelnější.

Jak jsem psal výše, není snadné si udělat názor a zhodnotit význam kwintessens. A už vůbec není lehké porovnat novinku s debutem. Co ztrácí na psychedelii, získává v rytmické hravosti, ve skladatelském posunu a možná krapet většímu příklonu k extrému. Ale to neznamená, že album postrádá zamyšlené plochy nebo místa s krásnými melodiemi. I ty jsou pevnou součástí kwintessens. Deska má cca 40 minut, což ji dává punc naléhavosti, ale klidně bych ocenil dalších deset minut k absolutní spokojenosti. Takto nezbývá než ji točit stále dokola, což vlastně není vůbec špatné, že.