Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V případě Hanging Garden si můžeme s klidným svědomím říct, že spolu s vydávajícím labelem Agonia Records kují železo, i když není žhavé. Řadovky jim vychází zhruba v dvouletém intervalu, v mezičase zveřejňují tuny singlů a spousty EPs. Minulý rok jsme se tady věnovali zajímavému akustickému živáku Citylight Sessions, kde kapela odstranila veškeré rockové nebo metalové hrany a dala známým skladbám akustický a elektronický kabátek. Tento malý dárek mi udělal radost, byť bych ocenil skladby nové. V současné době jsou finští melancholici ve fázi předprodukce nové řadovky a podle nich bylo vhodnou příležitostí nabídnout svým posluchačům další EP pojmenované The Unending.

Čtyřskladbové minidílko The Unending se věnuje rituálům, harmonii s přírodou, něžné estetice ukrývající rozbouřené emoce…

Hanging Garden se zmocní noci a přitom experimentují s elektronickými vizemi. Začátek nahrávky je poněkud pochmurný a zahalený do mlhavých stínů. Skladba se postupně proměňuje v klasický gothic metal, kterému dominuje jak jinak manželská dvojice Hatakkových. Než se objeví chytlavý refrén, musíme se nořit v bahně šedi. Tuším, že záměrem bylo s odkazem na lyriku, znít nevlídně a nepřístupně a slunce na scénu vpustit pouze místy. Mimo to se neděje nic závratného a bohůmžel ani zajímavého. Následující singlovka The Passage posluchači zhýčkanému kouzlem The Garden udělá bezesporu větší radost. Vnímám stagnaci? Těžce! Skladba je chytlavá, je ostrá a pěkně nazpívaná oběma pěvci. Nicméně pevně v duchu zmíněné nahrávky. Je mi jasné, že v ranku gothic/doomu je přijatelnější znít podle zajetého vzorce, já však Hanging Garden sledoval právě pro neustálou změnu. A to se nyní neděje.

V Morgan’s Trail se Hanging Garden vrací božský dech a skvostná éteričnost. Mísí v sobě kus blackového drápu, něžných ploch a neotřele nasnímaných zpěvů. Skladba má křídla a nebojí se je roztáhnout. Mám pocit, že se vznáším nad krajinou a prorážím skalní masívy skrze deštivá oblaka… Takové Hanging Garden mám rád a doufám, že následující full-lenght album bude alespoň v takovém duchu. Krátkou nahrávku uzavírá The First Sunrise. Opět vnímám dotek The Garden. To znamená mocnou euforii i tichou uzavřenost spolu s chytlavou melodikou a střídavě jemnými pěveckými liniemi a screamů.

Dočkáme se posunu, nebo kapele vyhovuje úspěšný vzorec? Odpověď nechci znát, ale ocenil bych v tomto případě méně časté realizace, nebo méně louhování. Chuť se vytrácí a kouzlo pomalu a nenápadně mizí… The Unending je příjemným počinem, nepřinášejícím nic kromě pár pěkných skladeb. To samozřejmě není málo, ale ani mnoho.