Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

První setkání s Mantar jsem prodělal na kultovní Sedmičce při příležitosti jejich koncertu, kde se vezli na turné s Inter Arma. Tehdy mne duo našláplé bahnitými tóny celkem zaujalo, proto jsem dlouho neváhal a koupil alespoň jejich magnetofonovou pásku debutové desky Death By Burning. Ta se posléze ukázala jako méně zajímavá než jejich koncert. Hádal jsem tak, že živě šlo spíše o novou tvorbu. A právě nová tvorba letos spatřila světlo světa na další řadové desce Ode To The Flame, čímž fascinace ohněm pokračuje.

Album nečeká na nic a rovnou se odpálí svižným šlapavým sludgem. Kdosi z kolegů kapelu označil jakožto sludge metalový Motörhead. A vlastně je to pravda a takové přirovnání může skvěle sloužit jako vystihující připodobnění pro nepolíbeného posluchače. Já bych navrstvil ještě závan Pro-Pain v melodickém období alb Contents Under Pressure nebo Shreds Of Dignity. Jde o takové zvláštní melodie, které jsou pro takto dravou hudbu vlastní. Mantar sice neuhání příliš zběsile, ale melodie mají vesměs totožné. Album Ode To The Flame je spíš dupavějšího rázu, takže si při poslechu budete více poklepávat nohou než zběsile mrskat palicí. To činí jejich muziku zemitější a ke správnému bahnitému vzezření navíc dopomáhá i specifická barva nástrojů. Třeba bicí mi přijdou takové příjemně měkké a nepříliš kovově naostřené.

Vytahovat jednotlivé songy a ukazovat je jako slabší nebo silnější však zcela nejde. Samozřejmě že si každý z nás ve stopáži najde svou oblíbenou minutu, ale vytrhávat je z kontextu a stavět na nich samostatný vrchol či propast zcela nelze. Tím ale můžeme snadno nabýt dojmu, že tvorba kapely je víceméně monolitá a bez vývoje. To je jistý kámen úrazu, se kterým je potřeba při setkání s Mantar počítat. Znáte jednu skladbu a tím znáte zároveň i zbytek desky. To je věta, kterou si vybavíte asi ihned. Jenže její platnost je lehce pomíjivá, to proto, že Mantar hrají (podobně jako Motörhead) sice pořád stejně, ale jednotlivé skladby svým způsobem odlišit jdou. Kdo má chuť bádat více, jistě ty odchylky najde a oblíbí si je, koho to nechá chladným, toho to nechá chladným. První poslech pak vlastně rozdělí posluchače na fanoušky a na ty ostatní.

Chcete-li se nechat zařadit mezi fans kapely, asi nebude žádným tajemstvím, že máte dát nahrávce více času. Krom těch drobných nuancí sice nic dalšího neobjevíte, ale odměnou vám bude přijatelná muzika, skvěle sloužící jako kulisa pro popíjecí večírek. V albu nejsou žádné vyloženě skryté detaily, které by se s počtem poslechů draly na povrch. Není tam nic, co by soustředěné ucho hned z kraje nezaznamenalo. Jde čistě jen o jistou formu návyku a zdravé zábavy. Tím se Mantar šplhají z fádního průměru výš, jelikož jejich hudba navzdory své obyčejnosti zní svěže a uvěřitelně. Ačkoliv jsem po prvním poslechu nabyl dojmu, že desku znám vlastně už celou, neváhal jsem si ji pouštět znovu. To proto, že v sobě nemá nic, co by bylo nabubřelé, průměrné a tak podobně. Duet Erinc & Hanno to zkrátka dělá dobře a ve výsledku jde o poctivou a chytlavou práci. Nic víc, nic míň.