Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Švédský elektro surovec Jouni Heikki Ollila alias Ulvtharm je člověk, který se podílel na vzniku zásadních formací jako Pouppée Fabrikk nebo Mz.412. Zejména k první jmenované chovám velké sympatie. Zrovna když v roce 2018 komponoval v Malajsii pro Mz.412, vznikl mu pod rukama materiál, který se do tohoto ruchového projektu příliš nehodil. Proto se rozhodl založit projekt nový, sólový. Prostě Ulvtharm. Na těchto peripetiích osudu se zrodily základy alba Wrēkō (2022). Rituálně industrializovaného kolosu, směsi šamanství a všeobjímající průmyslové tmy. A chytlo se to, minimálně v hlavě autora dozrála představa vydat se na pokračování.

A po roce a půl ho tu máme - 7 Uthras. Silově elektronickou destrukci běžného světa, těžký proces spuštěný na pozadí apokalyptického prostředí. Lomozící ritualizaci. Čisté zlo asi ne, ale rozhodně materiál, který silně sevře a bez slitování pouští do hlavy zvukové vize jiné reality. Takové, která byla postavena na troskách tohoto světa a která nás vyzývá podstoupit nové možnosti a nová očekávání. Spojení s novým prostorem. Album na mystickou atmosféru, pronikavou a sonicky nepříjemnou. Přitom nejde o nic neuchopitelného a minimálně těm, kteří se v podobných zvukových koridorech pohybují, nabídne přijatelné a snadno vstřebatelné postupy. Tento pochod v sobě odráží tu těžkou bezútěšnost naprosto beze zbytků. Okázale, sebejistě, masívně. Na složitější rozbor a krocení detailů to není.

Tohle album je drsný průmyslový válec, který v sobě kulminuje zvukovou rozlehlost, kus magie a i šepot hlavního strojníka vnáší tlaky do hlavy. Ta vize nové krajiny vzniklé na té zdevastované není nic nového, je třeba se zahloubat do hudby. Já se k podobně okázalým ruchovým plochám otáčím poměrně rád, ale chci si zachovat odstup. To abych se nenechal jen snadno pohltit, aby mi někde zadem neunikla podstata. Není nic horšího, než když z původně svůdného procesu zbude jen sonická kocovina řinčících řetězů. S Ulvtharm je to někde na půl této pocitové cesty. Nepropadám tomu, ale respektuji to.

Pohlcení je rychlé, atmosféra nakažlivá. Tento projekt umí ohýbat smysly jedna báseň. Není to nic neproniknutelného, tahle konstrukce má jasné zadání. Je to právě o tom pohlcení a vnucení se do mysli. Síla, industriální tlukot a celkově intenzivnější záležitost, než byl debut Wrēkō. Tempa se mění, nicota neustává. Nejvíce se vymyká poslední skladba The Beginning And The End, celkově hodně atmosférický, až obřadní opus. Taková závěrečná hymna té nicoty, ve které něco začíná a něco končí. Album je samo o sobě hřmotné a těžkotonážní, ale nechybí mu ani rozjímavost. Aspoň trochu. Blvck Daath je industrializovaný dark ambient, ve kterém se ale stejně probouzí nová chuť se nadmout a sevřít. A pomáhá tomu i v temných slujích upředený chór mrtvých.

Pokud máte chuť na velkou koncentraci temnoty a zlých fantazií v okovech industriální hudby, 7 Uthras může být vhodným kandidátem na vaše příští poslechy. Je to mohutná hradba zvuků, průmyslová symfonie zániku a zrodu nových výzev. Brána do nových světů. Mně trochu vadí ta prvoplánová silovost na úkor hloubky, protože se příliš hluboko nedostávám, ale jinak je tento projekt ve správných rukou, ze kterých nikdy nevyjde nic pofidérního, nebo nedotaženého. Takže trochu předvídatelnosti ano, samotné provedení ovšem velmi zanícené.