Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na portálu The Metal Archives najdete pod záložkou „similar artist“ na prvním místě Deafheaven a Lantlôs, přičemž kapela první uvedená by mě v souvislosti s Harakiri For The Sky nenapadla ani v nejlepším rozmaru hned po ránu. Od jejich stejnojmenného debutu z roku 2012 mi tahle rakouská formace připomíná nejvíc o něco obyčejnější Moonsorrow, bez jejich silné melodiky, ale s podobnou snahou o epičnost a rozlehlost kompozic. Post black možná trochu, ale Deafheaven? Možná se na to ale dívám blbě, patent na rozum určitě nemám.

Sympatické na zmíněném prvním albu bylo tušení slibných zítřků a pak jeho délka. Pět skladeb souhrnně nepřesahujících osmatřicet minut bylo tak akorát k přežití, protože ruku na srdce, zrovna velkou nápaditostí tihle Vídeňáci neoplývali a udržet pozornost na větší ploše by byl problém. Bohužel právě cesta delších a delších kompozic se jim bůhvíproč zdála ta nejlepší možná a tak už druhé album Aokigahara (2014) přesahuje čistou hodinku hracího času. S bonusovým coverem Tears For Fears něco málo k tomu, přičemž styl kapely se nijak zásadně nezměnil. Tedy výpravnější (post) black metal s fajnovou melodikou, hnijícím listím pod nohama a dechem starých časů všude kolem. Možná ti Moonsorrow, a možná něco úplně jiného.

Třetí album přišlo na svět v sledu dalších dvou let a jako by snad chtělo trumfnout všechny dříve vyložené trumfy, svou délkou přes pětasedmdesát minut hraniční s kapacitními možnostmi kompaktního disku. Navíc hned při prvním pohledu album vypadá, že všechnu energii spotřebovalo právě na obsah a na to ostatní jakoby nezbyl dech. Minimálně pak grafika obalu vytváří laciný dojem klubovny okresního mysliveckého spolku. Oproti předchozímu albu se rovněž neurodilo na poli hostujících muzikantů (připomeňme Torstena z Agripnie či Nocte Obducta, Cristiana z Whiskey Ritual, Seucheho z Fäulnis...), a tak veškerá invence zbyla na tvůrčí dvojici M.S. a J.J. Jediným hostem je zpěvák italských Zippo Davide Straccione.

Výsledek? Slušná porce epičtěji pojatého black metalu, kterému zásadně chybí vnitřní dynamika, jakákoliv změna a přesvědčivost. Jako kulisa v práci a pro práci je to fajn, ale představa cíleného poslechu na jeden zátah doma ve mě vyvolává lumíkovské nálady. Vydržet to celé by prostě nešlo, tohle nejsou Agalloch a jejich The Mantle, kde se toho odehrává tolik, že čas se stává relativním pojmem. Tam se stále něco děje, tady se neděje skoro nic.

Zajímavé přitom je, že při pohledu na každou skladbu je prakticky všechno v pořádku. Skladatelsky pohoda, sice žádná silnější invence, ale rutina dobrá. Melodické linky umí učarovat, hlas přesvědčivě zaskřehotat, sem tam roztroušené akusticky-kytarové vsuvky celkový dojem zjemňují a posouvají hlouběji do mlžného lesa Agalloch. Každá skladba je v tomto ohledu slušná, ale jen do té doby, než uděláte dva kroky zpět a podíváte se na desku jako celek, s odstupem. A taky se podíváte kolem sebe, co všechno se tam děje a co všechno lze vymyslet.

Harakiri For The Sky na svém třetím albu ukazují, že pozice průměrné žánrové kapely je maximum a že lepší to nebude. Nová deska III: Trauma se utápí ve své vlastní délce a v neustálé recyklaci sebe sama a všeho toho, co jí pod jménem této kapely předcházelo. Chtělo by to oživit, zásadně.