Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Neuběhlo moc času od chvíle, kdy HARAKIRI FOR THE SKY debutovali ve snaze vypustit dravce, aby se zapsali do povědomí svým poměrně nadějně znějícím post-blackem. Dnes spolu s liškou ulehají do lesa sebevrahů a tváří se poněkud obyčejněji, než by bylo záhodno. Tohoto dojmu jsem se doposud nezbavil a neopustí mne ani do posledního slova této recenze. Abychom si přiblížili místo, kam se duo rakouských poutníků svými myšlenkami pokoušelo dostat, musíme se teleportovat do Japonska, přesněji do lesa zvaného "Aokigahara", který je vyhledáván jedinci, jimž už nezáleží na životě, stejně jako pro svou mytologickou minulost.

HARAKIRI FOR THE SKY pojali tohle dobrodružství po svém a opatřili svých deset nových písní srozumitelně vybavenými melodiemi, které po celou stopáž alba zápasí s black metalovým vztekem a urputným křikem z hrdla chlapce, který je skryt za iniciály J.J.. Podobně jako na debutu nejsme svědky hrubých násilností, ale podstupujeme snadno vstřebatelnou metalovou melancholii, která je jen v určitých fázích trochu víc přiškrcena za konečník a působí poněkud rozzlobeně. Jinými slovy - jsme ve společnosti líbivých melodií, které čas od času vykope z jejich místa na slunci vichr z hor, či v tomto případě z nechvalně známého japonského polesí.

Ve jménu sterility ovšem není umožněn hlubší prožitek, skladby se na sebe vzájemně nabalují, chvíli se tváří hezky a chvíli plakají nad dalším ztraceným životem. HARAKIRI FOR THE SKY určitě mají dar přenést pár hezkých motivů do metalové hudby, ale jsou zatím docela daleko od toho, aby jejich přínos dostál kvalitní trvanlivosti. I když jsou jednotlivé pasáže samy o sobě posmutněle lákavé, nejsou těmi, které lze považovat za něčím významné nebo přímo určující. Dobrá, jsme někde v lese, možná se vedle ze stromu bude houpat mladá dívka, jenž neunesla své emoce a propadla beznaději, možná se chvíli budeme cítit taky podivně, ale ve výsledku budeme pořád ve stavu zdravotní způsobilosti a dopad alba příliš řešit nebudeme. 

Neřeším ho ani já, neboť téměř žádný není. Mám pro podobně laděnou muziku slabost, ale vybírám si. Lesní odkaz "Aokigahara" se hezky poslouchá, ale také stejně hezky vyšumí, stejně jako pohyb větví nad hlavami sebevrahů. Dojem nezlepší ani závěrečná coververze od Tears For Fears, která pouze poukáže na fakt, že novoromatická kapela měla o dost větší talent na hitové momenty. Jinak ale jede v lajně vykřičení všech frustrací z hrdla ven. Čekal jsem víc...