Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tihle Angličani nikdy nepatřili mezi pomyslnou špičku stylu. Větší slávou se nakrmili jejich krajani Cradle Of Filth nebo norští Dimmu Borgir, kteří svůj talent také balili do celofánu ponuré atmosféry, k čemuž bohatě využívali klávesových rejstříků. Přesto se i oni mohli těšit z přízně nemalé klientely. Po sáhodlouhé přestávce, která trvala od roku 2004, kdy vydali své předposlední album Redimus, se letos Hecate Enthroned vydali prozkoumat starý terén. Otázka zní, jestli po tolika letech najdou sílu smysluplně zaútočit na zmlsané uši starých i nově dorostlých fanoušků? A s jakými zbraněmi?

Kapela se upsala italskému labelu Crank Music Group a pod jeho střechou nahrála zbrusu nové album Virulent Rapture. Sestava je obměněna, zcela nová jména najdeme za mikrofonem a u bicích, ostatní hráči se už podíleli minimálně na předposledním Redimus. Ze zakládajících členů zůstává jen kytarista Nigel, který jako jediný sleduje dráhu své kapely od zrození až doposud. Jestli někdo čekal, že by se mohlo začít bez intra, tak ho vyvedu z omylu slovy, že je buď blbej nebo hodně naivní. Jinak je ovšem Thrones Of Shadow parádní otvírák na konzervy, ale musíme se smířit s minutovou rozcvičkou, která je pro staré sokoly zbytečná. Další počínání však napravuje rozpačitý první dojem a já se pomalu potápím do bažiny symfonického metalu.

Překvapuje mě tvrdost, kterou na nás čerti bez přípravy vytahují. Místo bzučení a klávesového vlnění do nás sekají výrazné rify umocněné členitou rytmikou. Bicím sluší transparentní projev a obdivovat je můžeme v celé škále jejich snahy. Sypanice je to jako blázen, to mi ale nebrání se pozastavit nad stylovým posunem, který Hecate Enthroned předvedli. S blackem se sice potkáme, ale už mu jde po boku bratr death, jemuž se povedlo desku vytvrdit do podoby dvojhlavého monumentu. Hlavně zpěvák Elliot dokáže svým hlubokým dávením navodit pocity silně smrtelné. Ze zálohy bručí pěkně hustá basa a dodává argumentům na vážnosti. Kytarám postupně odpadají z krků ospalí netopýři a s lehkostí schizofrenní pekařky míchají oba styly v pomyslné kádi zrození. Hraje se černé divadlo s nemilosrdným katem v hlavní roli.

Tím zvědavější jsem byl na symfo-klávesovou složku, která ke kapele odjakživa patřila. Intro neberu, to si hodí na začátek spousta kapel a tím to hasne. Že to tihle chlapi stále umí, předvádí ve třetí Abyssal March, což je krásný představitel klávesového blacku se zajímavou tváří, která se nemusí bát výsměchu ani odsouzení za tuctovost. Při troše trpělivosti se dočkáme i kapky obskurního teatrálna typu Morgul, kterého jsem si vždy cenil, a tak se stalo i nyní. K efektům a klávesám se přistupuje s rozumnou mírou a jen zřídkakdy se výrazně prosazují na úkor ostatních nástrojů. Jsou místa, kde je jim předepsáno tlačit se víc do přední řady a nejsou to jen intra, většinou však plní roli tekutého medu na pozadí, který stéká do ozubeného soukolí a zjemňuje jeho chod. Atmosféra je decentní společník, který nestrhává veškerou pozornost na sebe, ale v zájmu funkčního celku spolupracuje na dobrém díle.

Zlatou placku albu nedám, jsou lepší věci na světě. Může za to spíš druhá polovina desky, která prvotní nadšení tlumí. Jakoby se to lepší vyplácalo na prvních kilometrech a potom došel dech. I tady se najdou silnější momenty, třeba akustická Immateria podkreslená slabou mlhovinou atmosféry nebo Of Witchery And The Blood Moon. Ale skladby typu Life bych klidně oželel. Ale co, věřme jednomu starému čínskému džentlmenovi, když pravil, že „absolutní dokonalost se zdá být rušivá.“