Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Každý máte asi svůj vlastní způsob, jak vyhledávat novou zajímavou muziku a může to být způsob, který velmi často vede k cíli, anebo taky nevede. Osobně jsem dávno rezignoval na slepé bloumání po internetu, který poslední dobou využívám čím dál méně a čistě pro základní potřeby (definujte si je, jak chcete), protože to v devíti z deseti případů – když dobře – dopadlo konstatováním kraviny a smazáním po prvním poslechu. Podobná džungle nastane i v případě, když vás začnou považovat za novináře (což se nepovažuju, ale co už...), protože vám do mailu začne denně chodit nejdřív pár a později o hodně víc než pár žádostí o recenze z různých více či méně pofiderních míst a pokud snad propadnete pocitu, že se tím musíte zabývat, je to přímá cesta do blázince. Jenže když vám něco takového přijde z Ipecac Recordings, zpozorníte. Tedy doufám.

Kromě toho, že mi před pár dny přišla druhá deska Dead Cross (je to žůžo, bude i ní řeč), přišla mi i tahle od pro mě doposud neznámé kapely The Bobby Lees, čímž ospravedlňuju ten dlouhý úvod a jaksi prakticky ukazuju, že novou muziku už vyhledávám většinou takhle – pasivně, do  značné míry náhodně, s doporučením vydavatele, kterého respektuju. Tvrdil někdo, že vydavatelství už dneska nemá význam?

The Bobby Leess je čtveřice z městečka Woodstock ve státě New York, což je přesně to město, po kterém je pojmenovaný ten slavný festival z roku 1969, který se tam ale nekonal. To je ale jiná historie. Kapela funguje od roku 2018, stihla vydat dvě velké desky (velké v uvozovkách), jedno EP, nějakou desku, která přepracovala první desku, a to všechno buďto vlastními silami nebo na Alive Naturalsound Records, což je label, jehož jméno jsem nikdy neslyšel. V sestavě mají všichni dlouhé vlasy, ale pokud jsem všechno pochopil správě, polovina z nich chodí na pány a polovina na dámy, což tvrdím bez jakéhokoliv důkazu a klidně mi to nemusíte věřit.

Aktuální deska? Ta vychází v pátek, jmenuje se Bellevue (slovo původem z francouzštiny, znamená krásná vyhlídka) a má docela fajn obal. Taky obsahuje třináct skladeb a když některá z nich přesáhne tři minuty hracího času, může se to brát jako důvod pro malou oslavu. Za nějakou půlhodinu není co řešit. The Bobby Lees jsou rychlí, úderní, plní sarkasmu, drzosti, mládí, energie a takových těch věcí, kterým se kdysi souhrnně říkalo punk. Nebo garage rock. Nebo alternative rock. Trochu jako Pixies na steroidech. V popředí samozřejmě vyniká především zpívající kytaristka Sam Quartin (určite ne proto, že vypadá trochu jak Kurt Cobain), ale popravdě by to bylo nespravedlivé zjednodušení, protože se mi hodně libí, jak maká kompletní kapela. Jak úsporně jsou zahrané bicí, ale jak perfektně dokážou nakopnout jejich muziku, a jak hravě dokážou ke svému úkolu přistoupit kytary společně s baskytarou.

A jak instinktivně kapela hraje a skládá. Navzdory mládí a žánru nejsou jednoduší a triviální, navzdory hravosti a četným experimentům (zkuste Little Table) ani o kousek neopouští prostor živočišné rockové muziky. Všechno z nich plyne tak jaksi samozřejmě, automaticky a přirozeně, že si jeden říká, jestli je tohle ještě možné a jestli to není jen nějaký záchvat falešného sentimentu. Po měsíci poslechu si troufám tvrdit, že není. Že byť má člověk rád, když to někdo hodně umí, když rád poslouchá všechny ty Wilsony a Pink Floydy, když má rád ty kytary, co mají víc strun než přechod pro chodce pruhů, a taky klávesy, samply a synťáky, tak prostě občas není nadto, když někdo vezme do ruky základní vercajk a zahraje na něj nějaký pěkný kravál.

The Bobby Lees tohle umí a aktuální deskou mi sedli do noty víc než hodně. Svým nasazením, živelností, přirozeností a intuitivností v tom, jak má fungovat prazákladní rocková muzika. Nevymýšlí se nic nového, nic převratného, ale v jejich podání zní i tenhle žánr svěže, jak politý živou vodou. Navíc to všechno rámuje jakýsi pocit smyslu pro humor, ironii a nadsázku, což jsou u mě body, které si mě umí získat. Z nich ta muzika prostě přímo vyzařuje.