Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Helheim jsou pohanští válečníci, co se nebojí riskovat a ženou svou bárku do neprobádaných vod dál a dál. Tedy alespoň ještě před pár lety tomu tak bylo. Je možné, že věk i zkušenosti zastavily kapelu v určitém bodě, který následně rozvíjí do geniálního detailu. Chtělo by se říct, že „Kaoskult“ bylo poslední odvážné album, na kterém Helheim bořili hranice. Minulý počin „Heiðindómr ok mótgangr” představil kapelu v dokonalém stavu, ale poněkud ustrnulou (je-li vůbec možné takto mluvit o jedné z nejinspirativnějších kapel vikinského black metalu). Stejně tak mi vrtá hlavou, zda znám víc podobných kapel, které se uhnízdily v určitých mantinelech a přitom zní stále stejně poutavě. Ve fanouškovi tak vzbuzují pocit, že poslouchá něco neopakovatelného.

Novinku jsem vyhlížel s nadšeným očekáváním, které šlo ruku v ruce s nervozitou, panující skrze možný pád z trůnu, kde do nedávna neochvějně panovali spolu s Enslaved. Zmínění Enslaved jsou podobný případ. Tedy kapela dříve progresivně rozvíjející žánr, později sázející na jistotu. Helheim přichází na sklonku roku s nahrávkou nazvanou krátce „raunijaR“. My se jí nyní podíváme na zoubky a věřte, že to není nejsnadnější úkol. Natolik je nová deska zajímavá i jiná, že může snadno klamat na první i druhý pohled.

Je možné, že vás zaskočí pouhých pět písní na ploše čtyřiceti minut. To není věru mnoho. Ostatně z kraje mi připadlo, že se jedná o best off či delší EP. Co mě k tomu názoru vedlo? Album začíná písní „Helheim 9“, ale co mě zmátlo ještě víc, je dvojice „Åsgårds fall“ s pořadovým číslem III. a IV. Číslice poukazují na pokračování pět let starého a stále geniálního EP „Åsgårds fall“, nebo možná jde o různé verze jedné. Navíc má každá píseň v podstatě odlišnou atmosféru a „raunijaR“ tak působí rozháraně ve stylu "každý pes, jiná ves". Stačí se však pozorně zaposlouchat, vcítit se do alba a hnedle poznáte, že se nahrávkou line jako stříbrná nit jednotící melancholie, jakýsi vodní proud, který žene vodu teplou, studenou, divokou i klidnou.

Pád Asgardu lze prožít různě. Úvod patří závěrečné části příběhu z Helheimu „Helheim 9“, provázející skupinu už od pradávna. Je to folkový kousek s šamanským rykem, akustickými kytarami, houslemi i harfou. Hrklo ve mně, že se Helheim dali na novou dráhu a metal je minulostí. Naštěstí hned druhá položka, titulní pecka „raunijaR“, vrací kapelu do blackmetalového boje. Zde jsem si vzpomněl na předchozí fošnu se všemi těmi rohy, svižným tempem a bestiálním screamem. Přitom se nejedná o žádný extrém, ale o uchu lahodící svižně melodický black se silnou atmosférou. Nic zatím nenapovídá tomu, co má přijít s následující trojicí písní, posouvající nás do sedmdesátkového psychedelického oparu smíšeného  s Bathory v mystickém období. Celku vládne pomalé a střední tempo, bohatýrské sbory a melancholický čistý zpěv. Oba pády Asgardu pak beru jako předzvěst závěrečnému opusu magnum „Odr“, který je plný bolesti i majestátní síly.

Když se nyní ohlédnu za celým procesem, cítím, že se kapela na předchozí desce našla a nyní pokračuje v nastoleném směru, jen kde byla minule více blacková, je v současnosti valivá a bolestná. Helheim gradují v muzikantském umění i stavbě skladby. Je zřejmé, že máme před sebou vynikající, možná i výjimečné album ojedinělé skupiny, ovšem doba, kdy Helheim určovali směr celému subžánru, je - zdá se - pryč. Helheim dokazují, že se nespokojí s ustrnutím na místě, nehrozí, že by natočili slabé album a zrají jako dobré víno. Ale už jim schází divoká krev, ženoucí je na neprobádaná místa, kam se každý neodváží. Takže vadí, nebo nevadí?