Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Greg Mackintosh patří mezi moje největší kytarové oblíbence. Jeho kouzla už dávno neslouží jen domovským Paradise Lost, ale díky své vášni pro extrém před lety rozjel i bočák Vallenfyre, se kterým nahrál celkem tři dlouhohrající desky. Na nich se vracel ke starému deathu s vlivy doomu i crustu. Poslední Fear Those Who Fear Him mě však už moc nebavila. Zřejmě ani Grega ne, protože projekt uložil k ledu a založil nový. Strigoi je o poznání víc ponořený v temnotě a ještě větším masakru než Vallenfyre. Nicméně jinak se od sebe oba projekty příliš neliší. Oslovil nové i staré spoluhráče a sám se opět chopil vedle kytary i záhrobního growlu. Nutno dodat, že debut Abandon All Faith představuje největší sypačky a vztek, jakého je Greg schopný. Jen doufám, že se vyřádí do sytosti a nové album Paradise Lost nebude zase o něco více deathové, jak vývoj posledních desek napovídá.

Z Abandon All Faith je znát Gregův typický rukopis Paradise Lost, což je logické vzhledem k třiceti letům kariéry v jejich řadách. Tento rukopis je zde ale zmutován, znásilněn a ničivou brutalitou sahající až ke grindovým břehům hnán přes hluboký smutek k divokému vzteku. Jeho kumpán, basák Chris Casket se svojí basou nasbíral zkušenosti v Extreme Noise Terror, Eastern Front nebo mainstreamově symfonickém projektu Daniho Filtha Devilment. Ostatně figuroval i v koncertní sestavě Vallenfyre. Právě ENT cítím v jeho nástroji nejvíce. Hrne to pod tlakem, basa pumpuje jako monstrum do podladěných kytar a parádních bicích mladého talenta, Waltteriho Väyrynena (Paradise Lost, Abhorrence, ex-Vallenfyre).

Měl jsem obavy, že v Strigoi Greg nenabídne nic, co bychom od něj už neslyšeli. Naštěstí se za roky s Vallenfyre v deathovém světe rozkoukal a stal se svébytným autorem se specifickým stylem psaní i growlování. Vše si do sebe krásně sedlo. Posmutnělé doomové vyhrávky můžou existovat spolu s blackem i punkem, respektive grindem a následně zaštítěné deathem švédské školy. Abandon All Faith je nejživější nahrávkou, s jakou Greg přišel za poslední roky. Vše šlape jak má, celek funguje stejně jako jednotlivé skladby. Ty lze brát samostatně i v rámci kolekce. Zvuk je přesně takový, jakému Mackintosh holduje poslední dekádu. Hlučný a chrastící.

I přes veškerý tlak halasného deathu, který vzpomíná na devadesátky a Gregův bublavý growl, je Abandon All Faith prototypem krásné estetiky. Pod rozběsněnou lávou bují cit pro melodii a kompoziční detail. Z každého rifu je znát Gregova kytarová esence. Do každého tónu je hluboce ponořený a svými vyhrávkami maluje epické obrazy výrazněji než leckterý školený zpěvák. Právě pro tohle jej od pradávna bezvýhradně obdivuju a uctívám.

Zlověstná atmosféra bolestného zuření ladí k nasypanému death/grindu, až je kupodivu, jak snadné to je. Death metal v rukou pana Mackintoshe je surealistickou malbou na téma vzdor, bolest, beznaděj a bezvýhradný vztek. Budoucnost ukáže, zda se Strigoi stanou stálicí na metalové scéně, nebo se bude pouze jednat o další z řady Gregových výpovědí bez následovníků. Kdyby se stalo byť jen tohle, bude pro mě Abandon All Faith znamenat minimálně vzrušující zážitek a ukázku toho, jak protikladné styly lze přirozenou cestou spojit do skvělého materiálu, který má schopnost samostatného života.