Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Helheim - Rignir

HelheimRignir

Victimer23.4.2019
Zdroj: mp3 / CD v papírové pošetce // promo od agentury Creative Eclipse PR
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Když prší v přítomnosti Helheim, není to o líbivosti, ale hrdém pozorování všech těch kapek kolem a stejně hrdém konstatování, že chčije a chčije.

Když na severu prší, jsou nárazy mořské hladiny na kamenitý břeh ukryté v mlze a studené dny se počítají lépe, jak ty letní. Pojďme si na to zkusit zvyknout a na místo severských dešťů se na chvíli postavit. V přítomnosti Helheim. Jejich nové album Rignir je totiž o dešti a jevech, které jej doprovází. Samotné slovo Rignir je severským výrazem pro déšť a vodou, větrem i chladem je novinka naplněna až po okraj. Je to zhudebnělá příležitost pobýt v prostředí, které je pro sever tolik typické. S Helheim, kteří si na to co je typické, umí v souvislosti s místem jejich působiště potrpět. Rignir je epicky rock / metalovou plískanicí kapely, která ctí své kořeny, i když venku prší a nad severskou přírodou se honí mraky. Na krásu se hrát nebude a pokud ano, tak tu skrytou. Dejme prostor dnům bez příkras, dejme prostor syrovosti ve společnosti pohupující se rytmiky. Buďme dřevní, ale nechme naše vyprávění pořádně vyznít.


A Helheim umí být skvělí vypravěči. O tom jsme se v minulosti přesvědčili už několikrát. Kdo rád listuje zažloutlými listy a obrací svůj zrak na první kapitoly psané severskou krví vikingské mytologie, ten najde své štěstí v samých začátcích kapely. Kdo jde spolu s Helheim kupředu, tak ví, co znamená říkat věci na rovinu, ctít staré zvyky a přitom nezabřednout do nudných opakování a unylých kroužení unaveného dravce nad stejně unavenou kořistí. Helheim byli vždy o nějakém vývoji, o klidném posouvání hranic, které nikdy neopustily sever a pořád na něj poukazovaly. Posouvaly se skladatelské dovednosti, víra ve vlastní možnosti a chuť jemně experimentovat, aniž by byla ztracena podstata. V tom jsou Helheim strašně sympatičtí.

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/helheim%202019.jpg


Zpočátku se zdá, že nové album Helheim je studené jako psí čumák, stejně jako počasí, které popisuje. Není zdaleka tak líbivé a melodicky příjemné jako předchozí landawarijaR, kde bylo po lese pověšeno pár sladkých plodů k nakousnutí. Na Rignir ale prší. Zrak vyčítavě hledí vstříc těžkým mrakům a dokonce tak dlouho, že si hlava přeje, ať už ten nečas přestane. Pak si ale uvědomí, že i déšť má svou sílu, hrdost a nesmazatelné postavení v místě, kde se žije celý život. Je v tom kus symboliky, pravdy a možná i patosu. U Helheim to však nevadí, trapně to v žádném případě nevyznívá.


Hudba Helheim už dávno není nespoutaná vřava, ale klidná jízda na vikingskou dvojku, kde je čas si vše prohlédnout, zabékat si, a přitom vymyslet pár neotřelostí, aby to celé neupadlo do stavu povrchní kaše právě kydnuté na talíř. Takové je i Rignir. Pohoda, klídek, deštíček. Jen občas to sepne, vyklepe po tvářích a zase se hodí do klidu - tak jako např. druhá skladba Kaldr. Protože, když Kaldr, tak kaltna, zima, fujavice a vzteklejší nálada v tom kraji ledu celkově. Všechno to k sobě pasuje a k black metalu pak rozhodně více, než nějaký letní deštík na provonění zahrady. Ale všeho do času, jsou to Helheim, ne zmalovaní čerti beroucí si jméno pána pekel do svých úst. Kolem je mocná příroda, spousta vody, nezbytné navázání na staré dobré časy a dech tajemné baladičnosti. A mně Rignir přijde ze všeho nejvíc jako baladická deska. Smířená, jen výjimečně bouřící a projevující své největší klady chytře vystavěnými skladbami středního tempa. A v každé je od začátku jasné, že vítr vane ze severu. A aby bylo vše dokonáno, tak ve tváři jsou cítit kapky vody.

 


Rignir určitě není tou nejlepší a nejzajímavější deskou Helheim. Rozhodně je ale deskou, která se po lehku vtírá do mysli, aby v ní nechala intenzivní pocit, že teprve čas rozhodne, kam se zařadí. Může to být vysoko, ale bude to chtít víc trpělivosti. Už jen proto, že síla desky roste s jejím příběhem. Není to pár hezkých momentů na začátku, ale chytře a zajímavě servírovaná jistota. Někomu bude novinka připadat až moc fádní a obyčejná, ale věřím tomu, že tohle je jen povrchní dojem. Ale také přirozený. Ze všeho nejdřív Rignir skutečně působí trochu ospale a úplně první reakce byla tichým bručením pod vousy na téma "nic moc teda". Pod slupkou je ale víc a nejednou se přistihnu, kterak se spolu s kapelou ocitám kdesi na kraji moře a užívám si to boží dopuštění. Když prší v přítomnosti Helheim, má to své kouzlo. Rignir je albem, které rozplétá docela zajímavý příběh a je jen na vás, jak hluboce se do něj ponoříte.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky