Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Album v podání dosud neznámých Heretical Sect (HS) je silný debut. Cítím v kostech jeho upřímnou zálibu v herezi, výsměchu modlám a pak také lásku k plechovkovému pivu před karavanem. Nejdůležitějším parametrem jejich tvorby je úcta k tradicím a láska ke starému zvuku. Album krásně smrdí vetešnictvím a staromilskou krásou, jakou můžeme najít na některých starých deskách metalových ikon. Takže je to víc o recyklaci použitého harampádí než nějakém módním trendy stylu.  

HS pocházejí z Nového Mexika a tak zatahují black metal i do míst, kde chřestýši dávají dobrou noc. Tím jej definitivně odstřihují od nebulárního pupečníku ledových hvozdů. Z jejich primitivních riffů se na mě sype pouštní písek a chrastí takové ty typické, křovinaté koule, které se v každém správném westernu kutálí po prériích. Práchnivějící rakve, vysušení kovboji, co tasili kolty jako druzí. Na jazyku vám doslova usychají poslední zbytky slin. Pokud takový dojem přemůže i vás, tak HS svoji práci dělají dobře.

Na otázku, o jaký styl se jedná, by se dalo odpovědět jedním slovem - black metal. Rapturous Flesh Consumed jeho znaky vykazuje přirozeně, bez křečovitých gest a násilím protěžovaného směru. Ten pocit je nevymahatelný, přišel na mě jako přirozený tok inspirace HS, která v sobě spojuje krajinu západní Ameriky, oblíbené kapely z pubertálních let a vůbec veškeré okolní vlivy jako pixle škopků, vybydlené karavany a jukebox v každém bistru. Možná proto je nahrávka tak dřevní, až si myslím něco o zaostalosti. Americký venkov z ní čiší i přes silnou vrstvu černého kabátu. Je to velice přirozené, příjemně poslouchatelné a zlé jen docela málo. Stačí se podívat na klip se zapařenými chasníky kdesi v poušti za městem a máte vymalován úsměv na rtech.

Deska se v rozumné délce 36 minut rodí, dospívá a stárne do brzy viditelného konce. V kytarách se odráží zjevný vliv historie, kdy zvuk dává do placu vzpomínky na dávné a ne nutně blackmetalové kulty. Pomalé střídání tónů násobených ozvěnou se co chvíli mění v divoce rifující bestii, které nevadí sem tam falešný tón. Taková hoblovačka čechraná šustícími činely zvíří prach, rozpíjí kontury a není daleko od toho ztratit jistotu v tom, co poslouchám. Určitá zaměnitelnost je kapele blízká stejně jako opakovaná přešlapování na místě, která se dají ve skladbách najít. Nejde však o nic, co by uráželo. Valná část desky hraje v příjemné rovině, ze které HS můžou hrábnout do hlubších pater stejně dobře jako zabzučet včelínem coby poklona severskému počasí. Největší pohoda ovšem panuje ve středním tempu, které nahrávce sluší a posluchač má čas vychutnat si zvuk spíš jednoduchých a někdy až hypnotických melodií. O vokálním umění se mnoho říct nedá a rozhodně nepatří k nejvýraznějším prvkům. Asi postačí když řeknu, že jde o nakřáplou deklamaci střídající se s chorobným murmurem standardního střihu.

Heretical Sect svým zrodem nepřinesli lautr nic nového. Přesto nemusí být špatné mít i v tomto koutě světa nějakou začernalou lóži, ve které se kují pikle proti světlu a řádu církevního světa. Taková tolerovaná rebelie, která nepřerůstá v násilí a spokojí se s divadlem pro zasvěcené, může plnit celou řadu rolí.