Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jsou to tři roky, co mě kapela uchvátila svým výkladem snů tichých míst. Vypadalo to, že našla prázdné místo, které s jistotou obsadila a zdálo se, že můžeme čekat další zajímavé počiny. Ovšem moje dojmy z nového alba Like Ants And Snakes jsou spíš rozpačité, protože jsem čekal něco jako minule - tajemné, dobrodružné a tvrdé album. Zkrátka další parádní desku, která mohla oslňovat třeba nějakými schovanými a nevyužitými nápady z té předchozí. V tomhle případě bych se vůbec nebál stojatých vod, protože jsou, respektive byly naprosto magické. Místo toho se však tiše připlížilo něco, čemu nejsem schopen přijít na kloub.

Po prvním letmém oťukávání mi bylo jasné, že na album Like Ants And Snakes bude potřeba se trošku připravit. Ztlumit světla, najít stinný kout a do něj vložit křeslo. Rodinu poslat na nákupy, usadit ctěné pozadí a pak se albu nerušeně věnovat. Za chvíli mi ale bylo jasné, že ani tohle nemusí být cesta k pochopení a přijetí. Přes všechnu snahu i nadále zůstávám mimo tenhle podivný vesmír a přiznávám naprostou porážku. To album je prostě divné.

Prakticky zmizel metal, pryč je blacková naléhavost a veškerá tísnivá atmosféra vyšuměla jako prd. Mord'A'Stigmata se vzdali všeho, co hrozilo ostrými hranami a vyznačovalo se tvrdým stylem. Místo toho se ponořili do meditativní polohy zhulených kazatelů, kteří se víc než zpěvem vyjadřují čistou, potemnělou deklamací, často falešnou. Hudebně jde o spojení ambientu a nebojácné koketerie s doomem přecházejícím až k droneu, což je asi jediný metalový pozůstatek z dřívějších dob. Citlivější kusy mezi námi mohou pocítit závany psychedelie. Album je navenek klidnější a neškubou s ním žádné chvilkové záchvaty, v podhoubí mu však bublá neklid a vnitřní rozervanost, která se přesouvá na posluchače. Těžko se určuje, kde se ten neklid bere, a to mě ještě víc rozechvívá. M'A'S vsadili na avantgardnější způsob hry, utíkají od pravidel a zvyklostí, kterým jsem dosud rozuměl, a tak se potom totálně ztrácím v poslepované mozaice jejich odvážného nákresu.

Jako příjemné a uklidňující vnímám omezené kytarové pasáže, které dávají pevnější tvar všem těm divným pocitům plynoucím z atmosférického blouznění. Nalézt se dají v různé míře v každé ze šesti skladeb a pomáhají mi v pomalém přijímání nahrávky. Připomíná mi to trošku můj dávný boj s Ulver a jejich "tématy Williama Blakea". Také tam jsem šel po kytarových stopách, abych postupně rozkryl kouzla temné elektroniky. Tehdy bylo ovšem výsledkem naprosté souznění, což v tomhle případě neočekávám. M'A'S kupříkladu v titulní skladbě hrají docela zajímavý, potemnělý rock a s tímhle přístupem bych neměl problém. Jde o nejvíc rockovou skladbou z celé kolekce, zatímco jinde jde spíš jen o fragmenty pletoucí se s podivným a ne moc jistým zpěvem. Mnoho sekvencí působí roztříštěně, a i když se v nich podaří najít nějaký řád, tak tím nervním podáním ho opět ztratí. Jako dobrý nápad nepovažuji ani poblázněný saxofon ve skladbě Constant Sway, který se spíš plete všemu do cesty, než by nějak smysluplně spolupracoval.

Tohle album je tak nejednoznačné, že můj názor možná časem dojde proměny. Jeho problémem není propad kvality, to album v sobě má jakousi sílu a určitě se najdou lidé, kterým se současná poloha bude líbit nebo minimálně přijde zajímavá. Mně se zatím zdá, jakoby kapela ztratila směr a teď ho v husté mlze hledala.