Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hollywood Burns - Invaders

Hollywood BurnsInvaders

Ruadek26.9.2018
Zdroj: Flac
Posloucháno na: FiiO X3 + Audio-Technica ATH M40X
VERDIKT: Stylová retro jízda až po okraj plná mimozemské invaze. Hudebně opravdu jen pro lásku k věcem minulým, každopádně v rámci stylu hodně slušný nadprůměr.

Je to zajímavé. Začíná to jako muzika ze slavné série Warcraft (přesněji druhý díl), ještě ve fázi, kdy si hráč kutí svoji malou základnu a těží první rudu. Jenže v tomto díle nepřijdou ve formě nepřítele orkové (v případě, že hrajete za lidi), ale přiletí létající talíře a začne mela. Slyšte z dnešní recenze ozvěny totálně béčkové invaze v retro hávu. Budeme se pohybovat na vlně populární synth wave vlny, budou tu pobíhat slečny s pevným pozadím v bikinách a totálně nafouknutými zbraněmi. Planeta je odsouzena k zániku. Totální anihilaci. To je ideální příležitost zhudebnit, no ne?!

 

 

Finský label Blood Music se vyžívá ve větší než malé míře v extravagancích. Vždy tomu tak bylo. Na BandCampu nabízí své věci zdarma (NYP systém), jsou to hodně kvalitní a téměř neznámé spolky (až na Kauan). Vlna synthwave tady proudí v poslední době na slušném levelu, takže vedle parádní Dynatron a dejme tomu GosT (to už je úchylárna) se Hollywood Burns pěkně vyjímají. Retro vlna starých synťáků je jako vlna retro muziky v rockové muzice. Je to fetiš pro labužníky. S retrowave potažmo future popem a dalšími škatulemi je to podobně jako s tím, co prodělala éra upnutých kalhot. Vše zůstalo, jen je to z lepších materiálů a je to příjemnější na pohled. Éra retro synth věcí dnes lépe zní, je vypilovaná a umí přenést do doby osmdesátých let opravdu věrohodně. Že label vedle toho smaží extrémní blackové jízdy je úsměvné, kluci prostě potřebují mít rozmanitost ve své produkci.

 

 

Invaders je po všech stránkách stylová jízda. Hodně aranží (i tuto vlnu) to odlišuje, je to nádherně poslouchatelné a plné emzácké atmosféry. Máte z muziky pocit, že vám lítají kovově se lesknoucí talíře nad hlavou a že existence lidstva se houpá na vlásku obtáčejícím dechberoucí výhled na poprsí vampýří mimozešťanky. Krutovláda nastolena, šeď se slije v rudou a velké ohně slastně kvetou na střechách maringotek. Poměrně sranda je, že tento celý cirkus spáchala normální (no, normální, jak se to vezme...) kapela ve složení klávesy (Emeric "Hollywood Burns" Levardon), bicí (Remi Meilley) a kytara (Olivier Morechal). Bicí samosebou nezní nijak živě, kláves je mnoho vrstev a kytara nepůsobí kytarově, ale jako další linka do skládačky. Hollywood Burns nejsou a podle mého názoru ani nechtějí být nějaká prog-rocková kapela s přesahem, oni chtějí být prostě retro a mají rádi staré hororové klasiky.

 

Invaders je to dílo uctívající díla minulých časů. Totálně stylové, podobně jako řada dnešních seriálů v čele se Stranger Things. Tam si tuto muziku dokážu vedle použitých Tangerine Dream představit. Takže? Chapadlům koukajícím z nápadně temných dvěří zdar !!!


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky