Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na metalové encyklopedii se o polské kapele Hostia dozvíte mimo jiné to, že funguje od roku 2017, že letos vydala druhou dlouhohrající desku a že tematika jejich textů je anti-religion. Což je trochu zavádějící informace, protože pokud jsem pochopil správně všechny fotky na síti a velmi působivě zpracovaný vizuál, tak to jejich anti-náboženství se omezuje čistě na křesťanství. Samozřejmě, Polsko. V této souvislosti si nemůžu odpustit poznámku v tom smyslu, že být dneska anti-křesťanský je zhruba stejné hrdinství jako někde napsat, že Zeman je starej dědek. Docela se těším, až tihle metaloví hrdinové oblečou mikinu s karikaturou proroka Mohameda a půjdou se projít před Tureckou ambasádu nebo si nějaký podobný motiv dají na obálku alba a pošlou ho jako dárek jejich nebližšímu imámovi.

Dlouhohrající deska v rukou Hostia znamená nahrávku krátce přes dvacet minut, což v případě jejich muziky na pomezí death metalu a grindcoru je přiměřená a plně postačující porce. Album Carnivore Carnival, které vyšlo na polském žánrovém labelu Deformeathing Production, za tu dobu stihne odehrát celých sedmnáct skladeb, a kromě fajné CD edice v papírovým přebalem je k mání i na pěkně ztvárněných vinylech (koukněte SEM). Jak jsem psal, vizuální stránka kapely je zmáknutá opravdu slušně. Jak je na tom ale obsah?

Tak především Hostia nejsou žádní technici ani inovátoři a všechno, co na desce uslyšíte, jste už mnohokrát v různých odstínech téže barvy slyšeli jinde, a mnohdy v mnohem nadupanější kvalitě a s vytříbenější technikou. Album se soustředí na rychlost, energii a brutalitu vokálu. Ani v jednom nezahálí prakticky v žádném songu a je to minimálně jeden důvod, proč lze desku bez problému doposlouchat do konce nebo proč vyrazit na koncert, bude-li někdy někde blízko. Taneční grindcorové rytmy se na nahrávce docela přirozeně střídají s jednoduše nadrhnutými kytarovými riffy a občasně zachycenými nařvanými vícehlasy, které vám připomenou newyorskou školu hardcoru. Potenciál předvést něco víc ale chybí, kytara je jenom jedna a bicí kromě rychlosti žádný další provozní režim nemají.

Pokud deska Carnivore Carnival něčím skutečně trpí, tak jednak poměrě značnou zaměnitelností skladeb, které jsou téměř jedna jako druhá (výjimky se samozřejmě najdou, třeba pěkná tancovačka Death By Sawing), a jednak příšerně ostrým zvukem. To druhé bych řekl, že je záměr a budiž, takhle to kapely v tomto žánru mají nastavené. To první je limit, s nímž se bude každý vyrovnávat po svém. Asi dokážu pochopit, že kdo si chce u podobné produkce pouze vytřepat hlavu, dostane přesně ten správný materiál. Na koncert jasně, ale doma? Chci víc.