Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Určitě se řada lidí odvrátí se slovy, že takových kapel, které kombinují stoner s doomem, už slyšeli. Nebudu polemizovat, nejsem s to převracet na víru. Taky nehodlám tvrdit, že mě polil kýbl originality. Spíš dávám za vinu vkusu, že jsem ve společnosti The Necromancers strávil příjemné chvíle nabité syrovým rockem otáčejícím své hledí k odvrácené straně měsíce.

Kapela na svém debutu brázdí hladinu svižného koktejlu, ve kterém míchá několik základních ingrediencí. Tím narušuje jednolitou fazónu desky. Jejich styl je hodně ovlivněn klasickým heavymetalem, který rozhání mraky a vnáší do nitra hry hřejivé teplo rozdováděných muzikantů a takovou tu klasickou pohodu nenáročného poslechu. Bráno od podlahy, na mrzutosti nějak nevychází čas. I když v pozadí zůstává neblednoucí stín, v popředí vládne nesvazující nálada symbolizovaná rytmem lehké nohy a dozadu se nikdo moc nedívá.

S tím doomem se to má asi takto. Několikrát během poslechu vykoukne přízračná podoba pochmurných Paradise Lost, kterou vyvolává hlavně zpěvákův chraplák. Ale i v samotné hudební marmeládě se dají nalézt místa, která jakoby vypadla z některé ze starých, případně posledních desek ostrovní legendy, když přísahala na tvrdší víru. Příjemné mrazení a krása  těchto pochmurných pasáží je něco, za co stojí dostat po papuli.

Postupem času ale zjistíte, že hrobařův vercajk je pouze občasnou rekvizitou a většinu času může zůstat uklizen ve sklepě. Na pochopení toho, co „služebníci“ nabízejí, je nutné se k nim přiblížit odjinud. Hudba je v mnohém otevřenější, překvapivě líbivá a pestrá, s doomem jako takovým se setkáme hlavně ve druhé skladbě Lucifer's Kin, čtvrté Necromancers a závěrečné Salem Girl Part II. Zbytek materiálu spíš přepadává za okraj lehčího revíru. The Necromancers zkrátka válí širší pole a neradi se šněrují do kroje jediného stylu. Spíš než truchlivé bažiny sycené zelenkavým světlem tlejících organismů brázdíme slunné skalky a ve vzduchu visí nezodpovědná, tím příjemnější lenost. Stoner jako řemen konečně shazuje masku a ukazuje se v kvalitě ztuhlého masivu.

Rock'n'rollový rytmus hraje prim, ustává jen v důležitých momentech hypnotického zpomalení. Kapela v nich drží opratě klopýtající herky s uvolněným zápěstím a zvolna sune posluchače krajinou. Rytmika je tahounem desky, kytara s basou v několika riffech vyduní základní schéma a mnohdy to stačí, avšak to pravé potěšení přinesou až melodické vyhrávky nesoucí líbivé poutače, které naruší klasickou rutinu. Jako balzám na nervy působí i čistý zpěv, který má příjemné zabarvení. Jen škoda, že ho zpěvák Tom nepoužívá víc.

Závěrem musím připomenout, že jde o debut a tak by člověk měl tendence občas přimhouřit oko a shovívavě mávnout rukou nad objevenými nedokonalostmi. V případě tohoto alba jsem však nenašel důvod zlehčovat své hodnocení. Servants Of The Salem Girl je hodně dobrá deska.